Když Velma Kelly zabila svou sestru, doběhla do jazzového klubu, smyla z rukou krev, jak rychle to jen šlo, a pak se šla "zjevit" na pódium, jako by se nechumelilo. Když Matthew Herbert dotočil druhou desku, na které se po sedmi letech dal do kupy se svým Big Bandem, povolil si kravatu a odešel klidně domů, jako by se nechumelilo. Asi. Tyhle dvě věty mají naznačit, že album "There's Me And There's You" zní na první poslech jako soundtrack k volnému pokračování muzikálu "Chicago". A aniž by se to dalo nějak čekat, spojitostí mezi těmito dvěma díly bude víc. Asi.

Bezmála dvacítka muzikantů se zavřela do studií na Abbey Road, dle Herberta jednoho z mála míst, kde big band může znít jako big band, a natočila nahrávku svým způsobem melodičtější než "Goodbye Swingtime" a zároveň svým způsobem komplikovanější, než je Herbertova poslední "vlastní" řadovka "Scale". Jenže tím to nekončí. Ano, na scénu přichází principál Herbert, aby všechny takto vzniklé skladby doplnil o samply, samozřejmě originální, tak jak mu to P.C.C.O.M. (vizte infobox) káže - píšťalkami hrajícími esemeskový nokiácký vyzváněcí tón počínaje, sedmdesátkou dobrovolníků naráz foukajících do lahví na půdě Britského muzea konče.

A pořád pokračujeme. Ještě tu jsou texty, mimochodem výborně nazpívané sošnou Eskou Mtungwazi (nejeden si vzpomene na Mámu ze zmíněného muzikálu, že?). Ty se nesou v duchu motta alba, kterým je "síla a její zneužívání", čímž se z "There's Me And There's You" stává tucet regulérních protestsongů. Dojde na média ("The Story"), víru ("Regina") i válku. A ty samply jsou vlastně taky takovými texty - třeba v okamžiku, kdy identická skupina sedmdesáti dobrovolníků škrtne o půdu Britského muzea sedmdesáti balíčky kondomů jako vzkaz do Afriky.

Když Matthew Herbert a jeho Big Band dotočili svou druhou desku "There's Me And There's You", dost možná ani netušili, jak velké poselství nechávají příštím generacím. Dost možná to netuší většina čtenářů tohoto serveru a s největší pravděpodobností to ještě netuší ani recenzent sám. Asi. Ale to nevadí. V tuhle chvíli bohatě postačí si tohle album pustit a vstřebávat a vstřebávat. Jo, a rada na konec - na ulici s tímhle moc nechoďte, je to opravdu big band, a ten se do sluchátek moc nehodí.