Škoda, že bilanční 2CD "Some Guys Have All The Luck" zůstalo napůl cesty. Výběr písní totiž opomíjí formovací sixties i posledních patnáct noblesních let. Kruh, který Rod umělecky opsal, je zobrazen náznakem. Komplet je tím zbytečně devalvován na průhledný vánoční vysavač. Přitom stačilo přidat jednu placku a bylo vymalováno i pro gurmány, nejenom naše dámy. Nechybí klasické oplodňováky "Sailing", "Tonight's The Night", "The First Cut Is The Deepest", bez kterých se v polovině sedmdesátek neobešla jediná diskotéka či mejdan ani žádná z deseti Nr.1 UK/US. Na druhou stranu jen jedenkrát Faces, nic od Steampacket, Jeff Beck Group ani nota z výstavního songbook období.

Užil jsem si zejména úvodní polovinu prvního disku a pár věcí z konce druhého, začátek sedmdesátých let byl z mého pohledu rockera docela přitažlivý. Stewart sice ani ve svém nejpokleslejším popíkovém období, reprezentovaném pro mě osobně titulní odrhovačkou, nešel pod jakž takž nastavenou laťku, ale přeci jenom kolovrátky jako "Da Ya Think I'm Sexy?" nebo "Baby Jane" poslouchám dnes s lehce potměšilým úsměvem. Od konce osmdesátých let se Rod začínal stále více ohlížet přes rameno a retro fazóna mu sedne jako ulitá.

Co se týče zvuku, hifistický klobouk dolů, i ty nejstarší nahrávky znějí perlivě, množství detailů vstupujících na scénu překvapilo i mě, pamětníka. Hned úvodní "Maggie May" je v tomto smyslu referenční. Já ji nosím otisknutou v hlavě jako zahuhlanou změť a tady se najednou vylupují a hlásí o mou pozornost "nové" nástroje, jak kuřátka čerstvě proklovaná ze skořápek.

Hodnotit výběrovky je ošemetné, protože jejich dramaturgie je odtržená od umělce, je výsledkem firemního kalkulu, a když se nevyvede, může zaříznout i skvělou muziku.