S jazykem na vestě jsem z Paláce Akropolis urychleně klusala do Lucerna Music Baru, na který, bohudík, nemá vliv mrtvolná desátá hodina. Cestou jsem se stihla posilnit geneticky modifikovaným proklatě dobrým kuřetem, což se při koncertě protaženém dlouho do noci hodilo. Slíbené předkapely (například britští The XX) se ale nekonaly, místo toho oznamovaly po stěnách LMB roztroušené a izolepou přilípnuté programy, že se předvedou Cold War Kids DJs. Jenže jediný DJ, který tam byl, stál za zvukařským pultem a mačkal do iPodu... Vysvětlení veškeré žádné.

Naštěstí se nikdo na základě absence supportu nerozhodl Lucerna Music Bar opustit a nástup Cold War Kids do zaplněného klubu už proběhl, jak měl. Hráli dost nahlas, ale hlasitost u nich naštěstí nemá představovat dečku, kterou se přikryjí hudební nedostatky. Naopak - potvrzuje skvělou sehranost a disciplinovanost kapely. Můžou díky ní vyniknout různé stopky a pauzy, kterými Cold War Kids podtrhují svá sdělení; zvýrazní se tak i celková dynamika koncertu. To se o jiných současných kapelách, které do nástrojů řežou pořád stejně, říct nedá.

Ačkoli jsou všichni čtyři členové kapely kost a kůže, o výpravnou podívanou nebyla nouze. Na jeviště si vyskládali několik zajímavých prvků, které dotvářely nejen atmosféru, ale využití našly i při hře. Například flaška od vína se zastrčenou bubenickou paličkou v hrdle nebo osamocený činel, který ležel uprostřed podia na kufru od kabelů a vždycky, když byl okolo někdo z muzikantů a s rumbakoulí v ruce, neváhal do něho tou chrastící koulí praštit. Činel pak padal dolů a muzikanti do něj ještě kopali a když odletěl moc daleko, kopali navzájem do sebe. Jenže oni se určitě mají rádi, vždyť se občas jen tak mezi akordy poplácali po zádech nebo se pohladili po hlavě a polaskali ve vlasech.

Kapela má slušňácké vzezření, ale pod kůží skrývá vzbouřené tajemství. Basák a kytarista vypadali v neděli večer jako ďáblíci, rozčepýřené kštice jako by dávaly tušit, že těsně před vstupem na scénu buď spali, nebo se oddávali jiným radovánkám. Čemuž by ostatně napovídaly i spalující pohledy, kterými častovali dívky obklopující kulaté pódium. Občas se děvčata neovládla a vyrazila z hrdla panický jekot nebo začala šmátrat po pianu frontmana Nathana. A čeho se dočkala? Jen přísného plesknutí přes prsty a káravého pohledu.

Tihle kluci vědí, co chtějí, a vědí, jak se dělá koncert, o kterém se bude mluvit. Mají ho dotažený od začátku do konce. Včetně světel, protože ví, kdy zhasnou (téměř pořád) a prohlídnou si své fanoušky jen za svitu baterek. Vědí, jak hrát a zpívat. Nathanův hlas občas přechází do fistule hodné meluzíny s přídavkem slepičího kvokání a tyty přechody jsou naprosto cílené a ve všech polohách naprosto jisté. Dokážou si koncert sami užít - pomocí dřepů nebo baletních arabesek - a přebíhají od nástroje k nástroji, až z nich teče pot. A samozřejmě nezapomínají pořádně hrát.

Ačkoli jejich hudba plyne vpřed pomalu, jejich fanoušci se ocitají na pokraji blaha, klátí sebou a vykřikují: "Ty krávo, to je kapela jako kráva!" Ano, někteří lidé shledávají kapelu nudnou a ukňouranou, ale záleží na tom, co od hudby očekáváte. Pokud si chcete vykloubit krk, běžte na punk rock, pokud se chcete kolébat a rozjímat, zajděte na Cold War Kids obuté v důchodkách, což myslím doslova! Jdu si znova pustit song "I've Seen Enough" z jejich nové desky, protože jsem se ho prostě dost nenabažila. Slyšet zbytek, to mi ale stačilo na koncertě.

Setlist: Every Valley Is Not A Lake, We Used To Vacation, Mexican Dogs, Something Is Not Right With Me, Every Man I Fall For, Robbers, Coffee Spoon, I've Seen Enough, Hang Me Up To Dry, Relief, Cryptomnesia, Dreams Old Men Dream, Welcome To The Occupation, Quiet, please!, Hospital Beds

Obsáhlou fotogalerii si prohlédněte zde.

Cold War Kids, Lucerna Music Bar, Praha, 16.11.2008