Skupina The Levellers je v podstatě stejně stará jako já, mohla by být mým vrstevníkem. Jenže její kořeny sahají výrazně hlouběji než ty mé, které naráží na tvrdý asfalt pražských ulic. Rhizoidy (rozuměj kořeny) hudby The Levellers nasávají inspiraci ze starodávné keltské tradice. Keltové svá sídla zakládali po celé Evropě i u nás, a tak se není čemu divit, že právě zde mají dost slušnou fanouškovskou základnu. Ovšem velkou část základny si kapela zajistila také vystupováním s domácím Divokým Billem.

Při vstupu do sálu jsem se nejprve lekla, že někdo brečí. Levellers nebudou?? Ne - to jen dostal prostor osamělý folkový kytarista James Harries, který už asi jedenáct let žije v Praze. S akustickou kytarou si hrál pěkně, občas do éteru přihodil nějaký ten zdrsňující efekt. U lidí měl jeho podmanivý sedmdesátkový hlas úspěch, nicméně když téměř neslyšně zmizel na konci svého setíku do backstage, nikomu to příliš nevadilo a zraky všech se upřely na plátno za pódiem, pomalovaným zlověstným panáčkem a slibujícím nástup tvrdého folku. Mě ovšem spíš překvapilo zjištění, že "Na stagi je ženská!" Moc často se takový úkaz nevidí - zvukařské řemeslo (na rozdíl od muzikantského, samozřejmě) se totiž drží spíše jedinců mužského pohlaví.

Co se týče prostoru pod pódiem, sem tam se mezi diváky v Akropoli zavlnila keltská sukně a občas se ve vzduchu mihl spletený copánek. Jinak ovšem obecenstvo vypadalo vcelku civilně. Jen moje mladší sestra zklamaně poznamenala: "Samý starý lidi nad třicet," a dodala, že myslela, že by tu třeba náhodou mohla někoho sbalit. Nene, koncerty The Levellers nemají sloužit ke společenské konverzaci, ale spíš k společné tancovačce. S prvními tóny libě znějících houslí na mě dýchla atmosféra festivalu Beltine, kde čtyřiadvacet hodin v kuse zní irské a skotské lidovky a kde se nožky neustále kmitající do rytmu keltských trylků téměř nezastaví. Stejně tak vypadala masa vlnící se a poskakující před zraky muzikantů.

Ale ani dvanáctinohé těleso The Levellers nezůstávalo s pohybem pozadu. Hlavně poletující prošedivělé dredy basáka Jeremyho Cunninghama se neustále cukaly ve víru folk-rocku a v turbanu, který si Jeremy občas umně zapletl, zůstaly většinou jen pár sekund, než se jeho hlava rozhodla, že by to chtělo v Akropoli vytřít dreďáckým mopem prkna znamenající svět. Chlapíci, kteří jsou vesměs stejně staří nebo jen o málo mladší než můj taťka, dokázali v Akropoli s přehledem vytvořit akční scénu. Mou pozornost ovšem nejvíc upoutával Jonathan Sevink, který - na rozdíl od mého táty - má v nose piercing a kterého si, s cudnou skromností, dovolím nazývat svým kolegou, jelikož stejně jako já obhospodařuje smyčcový nástroj.

Druhý kytarista, překvapující střídáním několika druhů mandolín, se odvázal hlavně po vstupu dalších dvou nohou na pódium. Lýtka v podkolenkách a stehna v keltské sukni (nevím, jak ostře vypadalo prostředí pod ní) patřily šotkovi Stephenovi. Jako první jsem si ale všimla obrovské mega didgeridy, kterou držel oběma rukama a pusou. Pokryta jemným plyšem nesmlouvavě rozechvívala v songu "One Way" nebo "Death Loves Youth" hlubokým hlasem srdce posluchačů. A tím nemyslím citové, nýbrž zcela fyzické chvění. Doslova od kosti ke kosti.

The Levellers prořízli na pražském koncertě svou dosavadní tvorbu skrz naskrz, představili pár kousku z nové desky a předvedli kvalitní vystoupení s několika silnějšími momenty, které i mě občas (jen občas) donutily si výsknout. Ačkoli trochu uražená, že nezahráli mou oblíbenou "Confess", odešla jsem se spokojeným pocitem, že jsem si dokázala opsat celý playlist, ale hlavně, že se na mě usmál klávesista! Dvakrát, heč!

Setlist: 15 years, Burn America, Burn, The Fear, The Road, Before The End, Fight Or Flight, Together All The Way, Death Loves Youth, Sell Out, Behold The Pale Rider, Carry Me, One Way, Belaruse, Life Less Ordinary, The Cholera Well, Rivaflow, Far From Home, Dirty Davey, Liberty Song

The Levellers, James Harris, Palác Akropolis, Praha, 16.11.2008