V roli předkapely se představilo stockholmské indiepopové duo Montys Loco, sestávající ze dvou vážně se tvářících, neustále zasmušilých slečen a dvojice doprovodných hudebníků. Zpěvačka Anja po celý večer nepustila z ruky paličku, kterou neúnavně třískala do činelu postaveného vedle jejího mikrofonu, což v některých skladbách působilo spíše rušivě. Projevem trochu připomínala Amandu Palmer (Dresden Dolls), ale zdálo se, že si na pódiu není úplně jistá - celou dobu nervózně těkala očima po publiku a zbytku kapely, přičemž ještě mezi písničkami stíhala peskovat zvukaře, který si na nazvučení jejich setu opravdu moc záležet nedal. Nevýrazné basy a příliš hlasité bicí v kombinaci se strojovým a nekompromisním projevem kapely mělo za výsledek, že si přítomné publikum docela oddechlo, když se Montys Loco po půl hodině prezentace skladeb z posledního alba "Farewell Mr. Happy" odporoučeli z pódia.

Jak je na stockholmských akcích tohoto typu pravidlem, v prvních řadách postávaly hlavně vystajlované indie slečny s obřími kostěnými retro brýlemi na očích. Byla jsem zvědavá, jestli budou bez hnutí stát po celou dobu koncertu, jak je jejich zvykem, nebo je glam-pop amerického spolku Of Montreal roztancuje. Musím říct, že jsem byla překvapena.

Nástup hlavních hvězd večera na pódium byl opravdu velkolepý - členové kapely byli oblečeni v kostýmech, které vypadaly jako vykradené z šatníku Prince. A začal cirkus. Pořád bylo na co se dívat - hned při úvodních tónech "Id Engager" na pódium vtrhly dvě postavy oblečené ve zlatých maskách Buddhy, které ze sebe po chvilce navzájem strhaly a v přilehlých černých celotělových kostýmech začaly poskakovat po pódiu a předvádět akrobatické kousky.

Frontman Kevin Barnes má všechno, co potřebuje k tomu, aby diváky od první chvíle zhypnotizoval a dostal na svou stranu - charisma, pohybové nadání, nekonečnou zásobu energie, styl a nesporný hudební talent - a zbytek kapely mu zdárně sekunduje při vytváření psychedelické atmosféry. Na pódiu se Kevin prezentuje jako Georgie Fruit, své vlastní imaginární transsexuální alter ego (nezastírá, že se nechal inspirovat u Davida Bowieho a jeho Ziggyho Stardusta) - s výrazným pestrobarevným make-upem, oblečen v blýskavé košili a kalhotách, které na něm sedí jako druhá kůže, a hlasem, který ze všeho nejvíc připomíná Freddie Mercuryho po inhalaci hélia.

Celý ansámbl si hraní před švédským publikem evidentně užíval, hudebníci házeli úsměvy na všechny strany a klub Debaser se otřásal v základech. Tancovali snad všichni přítomní a atmosféra byla příjemná a uvolněná, což je ve Švédsku docela nezvyklý úkaz - na klubových koncertech a menších akcích většinou všichni jen tak postávají s kelímkem piva v ruce, a tančící či jinak se pohybující návštěvníci jsou spíše raritou. Klávesistka Dottie Alexander přebíhala mezi svým nástrojem a kytarou, stejně jako jeden ze dvou bubeníků - Ahmed Gallab, který několikrát vyměnil svůj nástroj za baskytaru.

Psychedelické projekce na obřím plátně dotvářely bizarní charakter celého vystoupení a po pár písničkách se člověk dokonce i přestal divit performerům, kteří mezi jednotlivými skladbami přibíhali na pódium v maskách koz, krav, ptáků, zápasníků sumo, Buddhů nebo obřího hnědého borůvkového muffinu a poskakovali mezi hudebníky, tančili, předváděli různé nesmyslné scénky nebo si stříhali vlasy a pak je po sobě házeli. Setlist sestával hlavně z písniček z posledního alba "Skeletal Lamping", ale došlo i na starší singly jako "Suffer For Fashion" nebo "She's A Rejector". Největší odezvu měly nové skladby, které publikum většinou sborově odzpívalo jako mantry. Vrcholem večera byly bezpochyby "Gallery Piece", "Id Engager" a "An Eluardian Instance", které roztancovaly celý klub.

V druhé polovině koncertu se na zpěváka Kevina sesypali performeři maskovaní jako kozy, svlékli ho do latexových, růžových a proklatě krátkých boxerek a horní polovinu těla mu potřeli červenou barvou. Exhibicionista Kevin (tedy - vlastně jeho koncertní alter ego Georgie Fruit) takto (ne)oblečen odzpíval pár písniček a pak si oblékl flitrovanou bundičku, která odrážela světlo takovým způsobem, že vypadala, jako by byla ušitá z blikajících vánočních ozdob. Když se na publikum odkudsi seshora začaly snášet flitry a konfety, člověk si vážně připadal jako na diskotéce sedmdesátých let.

Živé provedení písničkám Of Montreal sedí a v koncertním aranžmá je to daleko větší nářez než na desce. Kapele se z pódia evidentně nechtělo, po odehrání téměř dvouhodinového setu se vrátili na pódium a na závěr třípísničkového přídavku zahráli naprosto strhující verzi nirvánovské klasiky "Smells Like Teen Spirit", která vzhledem k charakteru koncertu překvapila všechny přítomné. Nutno dodat, že velmi příjemně. Na pódium se potom vrátili ještě jednou, aby nechali publikum zazpívat švédskou verzi "Happy Birthday" pro bubeníka Ahmeda s pečlivě vyčesaným afrem (ve kterém měl zapíchlý hřeben), který zrovna slavil pětadvacáté narozeniny.

Of Montreal, Montys Loco, Debaser Medis, Stockholm, Švédsko, 20.10.2008