Každá sranda přestane být po určité době srandovní. Stejně jako se nejde pořád dokola koukat na ťapkajícího Charlieho Chaplina, kterak padá do sudů a kádí, začne časem nudit ekipa maskovaných zombíků hopsající do rytmů vlastního metal-core. Přesně tohle mě napadlo, když jsem si pouštěl "All Hope Is Gone". Upřímně - říkal jsem si to, protože jsem svéprávný, protože to napadne každého, jde o logický úsudek. Co se ale týče té méně racionální části mého já, ta se těšila, ta chrochtala blahem, co na ní tlupa škrabošek zase ušila. V tom je kouzlo Slipknot. Na rozdíl od směšných Finů z Lordi je totiž můžete brát vážně a hádat, kam se vydají. Na rozdíl od latexových oblud nejsou předvídatelní. A to se potvrdilo i teď.

Minulá deska "Vol. 3: (Subliminal Verses)" je zastihla ve vrcholné formě. Nechtěli už být prostá mlátička, ani mlátička méně prostá, zato melodická. Chtěli být něco víc, chtěli ukázat, že mají talent, že dokáží napsat pomalejší rockový dark-ambient. Že hrůzu mohou pouštět nejen skrze křik a zběsilý hardcore, ale též depresivní atmosférou, hororovými aranžemi, ještě ponuřejšími texty. To všechno platí i na "All Hope Is Gone" - nahrávka tvoří s předchůdcem pevně spjaté duo, které jako by s odstupem sleduje starší desky "Iowa" a "Slipknot".

Samozřejmě že Slipknot nerezignovali na to, co je proslavilo - výbušný nátěr, po kterém slézají nehty. Stačí si vzít singl "Psychosocial", takové pneumatické kladivo prskající kolem sebe, jednu z nejlepších pecek, co kdy kapela napsala a natočila. Ovšem podobně jako na "Vol. 3: (Subliminal Verses)" i zde skupina pracuje s rytmikou a tempem citlivěji, či chcete-li ambiciózněji. "Wherein Lie Continue", "Snuff", "Gehenna" znovu a znovu naznačují ambice Slipknot coby skupiny pečlivě drásající; drásající pomalu i rychle.

V momentech, kdy devítka magorů sahá po citlivějších polohách, ovšem vyvstávají hluchá místa. Minimálně předposlední "Snuff" tahá za uši, v mainstreamovém post-grunge "Dead Memories" se kapela aspoň pokouší rozrušit klišé punkovými náběhy. Mnohem zábavnější jsou jiné chvíle, kdy se Slipknot snaží vymanit ze zaběhlé kolonky - při pokusech o hardrocková sóla, při powermetalových náznacích, při stoner-rockových výstřelcích.

Tak jaká vlastně je "All Hope Is Gone" deska? Solidní, to nepochybně. Ale skvělá? Těžko říct. Podobně jako na "Vol. 3: (Subliminal Verses)" i zde jsou slabší momenty, zabírají zhruba čtvrtinu místa a nejde přitom nutně jen o pomalejší skladby, například úvodní vypalovací "Gematria" má k zajímavosti daleko. Jelikož mám pro zvířecí chlapíky z Des Moines slabost, dávám osmdesát procent, pokud se nepovažujete za jejich fans, uberte si jeden bod.