Třetí studiový počin party kolem Chrise Martina "X&Y" rozvířil debaty o tom, jestli jsou už Coldplay hudebně vymačkaní, nebo jestli ještě stále mají co říct. Silně přeprodukovaná deska s velkým zvukem šla až příliš na ruku, což se někomu nelíbilo, a někomu nevadilo. V každém případě šli ale Coldplay před čtvrtým příspěvkem do své diskografie do sebe, přizvali si Briana Ena a rozhodli se hudebně posunout od mainstreamu blíže ke středu. Václav Trávníček jejich nově zvolenou cestu kvitoval s povděkem a v hlavní recenzi udělil vysokou devítku. Dalších našich pět redaktorů se rozdělilo na dva tábory, přičemž ten početnější s jeho názorem souhlasí a ten skromnější nevidí vše tak růžově. Celkové hodnocení je ale přesto slušné - osmasedmdesát procent.

---

Zuzka Macháčková - Roadmovie s příchutí jahodové zmrzliny (9/10)
Vztah ke kapele: Coldplay jsou děti A-ha, zpopularizovali melancholický poprock a já je mám za to ráda. Ale pořád to nebylo jaksi ono. Až doteď.

Debutová "Parachutes" a její následovník "A Rush Of Blood To The Head" udělaly z Coldplay hvězdy, a přestože jste mohli nabýt dojmu, že už to táhlejší, ukvílenější a melancholičtější být nemůže, s "X&Y" zašli ještě nepatrně dál. A tady někde se to zlomilo. S čím přijdou teď? Troufám si napsat, že tato čtvrtá deska má rozhodnout o tom, jestli si Coldplay udrží pozici jedné z nejvýznamnějších současných britských kapel. Možná byli Coldplay během procesu nahrávání ztracení a ten pocit vysvětlují v písni "Lost!". Ale našli se a dokázali to. A je z toho jedna z nejlepších písní, kterou kdy složili, s textem, u kterého až zaráží jednoduchost a pravdivost. Možná se o nich říká, že vykrádají Beatles, U2 a pochopitelně A-ha - jeden z velkých vzorů Chrise Martina. Ale s touto deskou Coldplay teď patří definitivně k těm, kdo ovlivňují. Celé to album má jaksi smutné texty, a přitom hýří emocemi, od pocitů osamění a uzavřenosti až po výbuchy radosti a štěstí. Vyvolá ve vás dojem, že je nejvyšší čas všeho nechat a vyrazit kamkoliv pryč, dát si třeba jahodovou zmrzlinu a zaposlouchat se do "Strawberry Swing".

Pavel Parikrupa - "Coldplay IV. Veliký" (8/10)
Vztah k interpretovi: Ten nejlepší. Oblíbená kapela - řadová alba, béčka singlů, koncerty. Plakát "A Rush Of Blood To The Head" u psacího stolu.

Kdekdo říká, jak Coldplay změnili zvuk a posunuli se dál, aby neupadli do stereotypu, a je to jistě tak. Ale přinejmenším v jedné věci plynule navázali na předchozí "X&Y" - jak umně v jedné skladbě svážou dohromady dvě i tři písně, jež by klidně obstály samostatně. Coldplay ty motivy spojí beze švů a navzájem znásobí jejich působivost. Jako umělecké dílo se "Viva La Vida..." může pyšnit sevřeností a uceleností - je to sice "jen" populární hudba, ale má hlavu a patu. A pokud první singl "Violet Hill" mohl působit "nehitově", stále je na albu jiných hitů dost, nemluvě o písničkách, co naplno vykvetou na koncertech, kde jejich vzletné refrény budou lákat ke zpěvu tisíce lidí. Možná se čekala razantnější změna (to zas bylo řečí!), ale třeba opravdu stačilo jen změnit producenta a přístup k nahrávání, otevřít se novým vlivům a nechat si ze sebe pouze to nejlepší. Vůbec mi nevadí, že "Viva La Vida..." byla prodejní jedničkou v téměř čtyřiceti zemích - kéž by každá komerční a globální hudba byla tak dobrá.

Tomáš Tenkrát - Rozmanité obrazy barevné hudby (8/10)
Vztah k interpretovi: Mám všechny alba a rád. "A Rush Of Blood To The Head" nejvíc.

Velmi skepticky jsem na "Viva La Vida..." nahlížel. Ani se mi nechtělo ho začínat poslouchat. Ovšem donucené dva poslechy stačily na to, aby mě album zajalo. Coldplay si z hluboka oddechli a nahráli čistou desku, která se do žádných poloh netlačí násilím, která drží výborně pohromadě, ba co víc - má jen jedno slabé místo. Singlovka "Violet Hill" je opravdu ódou na nudu a příkladem toho, jak je jednoduché vybrat singl špatně. Jenže zbytek je prostě neodolatelný. Nejdříve jsem si myslel na šest bodů, potom na sedm a nakonec končím u osmi. "Viva La Vida..." se prostě zaryje hluboko a funguje u mne tak, že v každé písni mám několik momentů, na které se vyloženě těším a celou desku tak proplouvám s těšením. Supr. Jsou to harmonie, přechody, klavírové eskapády i obyčejné refrény. Ten rozbíjecí v "Death To All His Friends" je nej. Sladkým jádrem je tady písnička roku "Lovers In Japan" a album mi spolu s úvodní "Life In Technicolor" skvěle reprezentuje. Coldplay se opravdu nečekaně trhli a nahráli velmi, velmi silnou nahrávku. Namalovali barevné hudební obrazy, co se pyšní rozmanitostí a jdou do detailů. Třináct obrazů skoro stejně nádherných, jako je ten od Eugene Delacroixe na obalu.

Miroslav Böhm - Argument pro fanoušky. Nic víc (7/10)
Vztah k interpretovi: Dostali mě albem "A Rush Of Blood To The Head", "Parachutes" jsem propadl až zpětně. Díky kýčovitému "X&Y" jsem si naopak získal odstup.

Coldplay číslo čtyři jsou uraženou odpovědí na omílanou kritiku z úst těch, kteří skupině vyčítali fádnost a prvoplánovost, jsou argumentem pro fanoušky, kteří za skupinu bojují v internetových diskuzích - ano, Coldplay se konečně pohnuli z místa, experimentují a znějí jinak. Ale proč? Jaký byl důvod ke změně? Coldplay byli výjimeční v tom, co dělali - uměli napsat jednoduchou chytlavou písničku, jejíž jedinou chybou bylo to, že byla masově úspěšná. Na tomhle albu se jim to povedlo jen jednou, v singlu "Viva la Vida", ve zbytku stopáže jen zabíjejí své (v jednoduchosti geniální) nápady úzkostlivou snahou o originalitu - výjimkou budiž skvělá "Violet Hill". Pro fanoušky, které v povědomí hlodal fakt, že Coldplay jsou kýč, je tahle deska vysvobozením, pro ostatní bude jen prachprůměrným pokusem skupiny, která se zkouší postavit svému stínu. A pro mě? Pro milovníka starých dobrých melancholických Coldplay? Beru to jako krizi středního věku a těším se za dva roky na návrat k tomu, co až do téhle placky Coldplay symbolizovali. Sedma, s odřenýma koulema.

Honza Sedláček - Kolovrátek, který se ne a ne zadrhnout (7/10)

Vztah ke kapele: Docela neuchopitelný. Od vyzpěvování si po sarkastické posměsky.

Obsah všech možných internetových bleskovek a diskuzních fór měl všem dávat tušit, že novinka Coldplay bude vpravdě titánská deska s generačním přesahem, vznikající za použití pro běžného muzikanta dosud nepředstavitelných postupů. Říká se, že na každém šprochu pravdy trochu. Leč toto pořekadlo platí zřejmě všude vyjma internetu a hudebních periodik. "Viva La Vida..." je totiž v pořadí čtvrtá nahrávka party kolem Chrise Martina, která opakuje vše zažité a nesčetněkrát slyšené. Pozitivní melodické vybrnkávačky doprovázené zasněnými kytarovými echy a ještě zasněnějším Martinovým hlasem neboli přes kopírák obšlehnutí U2. Na tuhle hru už stejně skupině všichni skočili, takže není moc co vyčítat. Nakonec Coldplay vlastně jen dělají na plnou hubu to, co si většina ostrovních band odmítá byť jen přiznat. Musí se taky nechat, že novinka je opět kompaktním albem, které se neztratí ani v nejrůznějších rádiových žebříčcích, což už ostatně lze pozorovat. Svým fanouškům dodala kapela zkrátka materiál, za který jí zůstanou věrni minimálně do příštího počinu. A nám ostatním nezbývá než vyhlížet lepší počasí a změnu.

---

Album: Coldplay - Viva la Vida Or Death And All His Friends
Průměrné hodnocení: 7,8/10
Celkový čas: 45:50
Skladby: Life In Technicolor, Cemeteries Of London, Lost!, 42, Lovers In Japan / Reign Of Love, Yes / Chinese Sleep Chant, Viva la Vida, Violet Hill, Strawberry Swing, Death To All His Friends / The Escapist