Na začátek něco, co zaznít musí, ačkoli to pro druhou deskou The Raconteurs není vůbec klíčové - Jack White je největším hrdinou moderní pop scény. Fakt. Kvalita, jež je v historickém kontextu tím hlavním, čím se může chlubit, jde ruku v ruce s kvantitou. Skvělé desky posílá mezi fanoušky každou chvíli. Pro pochopení Raconteurs ale není nutné znát do poslední noty materiál udělaný s Meg, pokud jste fanouškem rešerší a hledání spojnic, doporučuji spíše tři sólo alba Brendana Bensona. Špinavé písničkářství vs. čistý pop. To je to, co na desce "Consolers Of The Lonely" rozkládá Jackovy heavy riffy do moderního zvuku.

Jak alba White Stripes, tak i debut "Broken By Soldiers" jsou pro druhou nálož Raconteurs nepodstatná. Nejde o to, že dříve byl extrémně hippie a novinka je naopak silný rock'n'roll - tedy, že obě nahrávky jsou krom "true story about both boys", hitu "Steady As She Goes", zvukově jako den a noc. Nejde dokonce ani o to, že svou podstatou na sebe desky v zásadě navazují. Podstatné je, že první album bylo pro současnost luxusním startem.

Vše bylo předem nadefinováno obsazením a statutem superskupiny; mělo se dít něco velkého. Raconteurs neměli být Jack White & spol., ale fuckin' cool grupa indie formátu, žádní Audioslave. Brendan Benson totiž není loser, který má dělat nějaké hvězdě křoví. On měl rozdávat radost a parťáka vést ke konvencím. A napodruhé se ho Jack chytá pevně, věří si jako nejlepší kámoši. Od začátku do konce si to rozdávají v nekonečném duelu. Jasný plusový bod "Consolers Of The Lonely" tkví v tom, že ve většině skladeb jsou oba, člověk se nedostane do situace jako na "Broken By Soldiers", kdy si songy rozděloval do škatulek Jack nebo Brendan.

I když White před dvěma roky zpíval, že "boy never get older", už je to, vážení, tady. Asi jste ho milovali hlavně jako kluka, který je "fell in love with girl (and oldschool music)", ale to je pryč. Novinka má zvuk dospělosti a bourá historii, kterou má za sebou jak celý rock'n'roll, tak samotný Jack White. Ten už ji z devadesáti procent stopáže novinky prostě nepotřebuje. Nahrál desku, která je vakuem a stojí sama o sobě. "Consolers Of The Lonely" je nezatížená - bluesem, hardrockem ani country. Ukazuje, že jeho schopnosti jsou výjimečné, zpívá stokrát jinak, než jste mohli doposud zažít, rapuje, rozumuje a šokuje...

...jsou tu totiž dva songy (pětka a osmička), které mohou být obecným popisem toho, co jste z úst autora "Seven Nation Army" nikdy nechtěli slyšet. Přímo souvisí s rozmáchlým zvukem nahrávky, ke kterému se přidávají symfonické dechy. Buď ho za ně budete nenávidět, protože v horším případě to zní jako Queen a v lepším jako citace Ziggy Stardusta, nebo ho budete milovat, neb to jsou skvělé hity. Je to na vás. Co tím sleduje? Testuje nadhled svých posluchačů, jejich schopnost přijímat metafory a číst mezi řádky. U mě má plus za to, že to je buď deska bez singlu, nebo deset singlů se čtyřmi super béčky.

Energie se nepřesouvá prudce proti sobě z obou pólů jako u White Stripes, naopak se na vás valí pětapadesát minut jako jedna předimenzovaná dávka. Tvrdé písně s vyčištěným soundem, hysterický i klidný zpěv, backvokály, drobné experimenty nenabourávající klasickou formu a strukturu skladeb, občas vyhrávky jako z "Icky Thump". Rozhodně ne začátek nového období pro Jacka Whitea. Rozdvojená osobnost si s vámi hraje a přijde na to, co je vám bližší. "Consolers Of The Lonely" je objektivně vzato jeho nejlepší písňovou kolekcí od "Elephant".

Jo, a mimochodem, psal jsem, že zde už nejde jen o něj, a vidíte, jak to dopadlo. Jako když něčí talent nejde přehlédnout. Výsledek budiž v poměru 70:30 ve prospěch hvězdy. Nechcete slyšet, že to je většinou nářez, který jste dlouho nezažili, že ne?