Z tohohle monitoru to na vás nebliká poprvé: Sia Furler má IMNSHO jeden z nejúžasnějších hlasových projevů na světě. Sexy. Dráždivý. Pod kontrolou. A býval fajn ten pocit, že poslechem jejích sólových počinů se stávám jakoby chybějícím článkem mezi Karlem Veselým a Tomášem Parkanem. Platilo to hlavně (jenom?) o "Colour The Small One". Platilo. Sia se totiž tentokrát rozhodla pohnout se. K nelibosti mé však tímhle pohybem nemá šanci oslovit prvního jmenovaného kolegu, ale toho druhého.

Celine Dion. Opakuju se. Zase jsem si na ni vzpomněl. Jenže zatímco na živáku "Lady Croissant" bylo celinedionovatění zmiňováno jako proces, kterému se Sia vyhýbá, na "Some People Have Real Problems" zcelinedionovatěla docela dost. Většinu materiálu by tak od Australanky mohla převzít Kanaďanka a je úplně jedno, jestli její tvorbu rozdělujete na tu francouzskou a anglickou, nebo jestli je to pro vás prašť jako uhoď. "You Have Been Loved". "Academia". "Soon We'll Be Found". "Electric Bird". Jen pro příklad.

Ale stejně jsou na albu i věci, které nenutí poslat Siu šmahem do Quebecu, které odkazují (i když čím dál míň) na nejúspěšnější část Siiny tvorby - spolupráci se Zero 7 - a které jsou prostě fajn. "Day Too Soon". "I Go To Sleep." Jen pro příklad. A nakonec "Some People Have Real Problems" není vůbec hnusná deska. Už kvůli obalu ne. Docela dobře zahání problémy všedních lidí a všedních dní (obal i album). Představa, že Sia hraje nad ránem v baru v centru města, kde probíráte život ze všech stran? S Karlem Veselým i Tomášem Parkanem? Lákavá.