Skupinu Wolfmother mohou staromilci zbožňovat, nebo nesnášet. Já jsem na té první, podstatně benevolentnější straně barikády. Nadchl mě totiž jejich svižný, syrový a hlavně retro rock'n'oll, který tihle muzikanti umě obohatili o jemné a specifické prvky i o trochu modernější přístup. Svoji inspiraci neskrývají a s energií hrají řízný, lehce okopírovaný bigbít. Za tohle nápadné plagiátorství se na ně ale nedá moc zlobit - dělají ho totiž poměrně dobře, s úctou a respektem. Jen nejsou tak rozmáchlí jako jejich vzory, jejich hudba je trošku zemitější. Wolfmother si nepotrpí na kdejaká hudební pozlátka ani na velkolepá aranžmá a nenechávají písničky tolik gradovat. Spíš je často promění v sekanou hudební koketérii.

Věrni svým hudebním modlám nevynechávají ani rozmanité jiskřivé a dlouhé vyhrávky, které jsou většinou poslepovány z profláknutých riffů. Nejčastěji se vznášejí jako olověná vzducholoď, jindy se zabarví do nachova a nemají daleko ani k černé (dokonce jednou zakomponovali i příčnou flétnu!). Jemně mečivý, ale silný a pronikavý zpěv se drží v lajně jedné z mnoha poloh Roberta Planta. Důrazná kytara jako by občas Pageovi z rukou vypadla. Ale výraznějším experimentům a dobrodružným výletům do jiných žánrů se Australané raději vyhýbají a perou do nás svůj přímočařejší a svým způsobem ostřejší i zlobivější rock. Jen někdy zabrousí k psychedelickému zvuku, což není vůbec špatné. Wolfmother si ukousli velké sousto, které však přežvýkávají pečlivě a celkem bez problémů. Technicky na to rozhodně mají, temnější a arogantní charisma jim taky bohatě stačí.

To všechno ale ukázal už debut. Nové DVD nás pak nenechá na pochybách, že Wolfmother to umějí pořádně rozbalit i na jevišti. Jejich vystoupení je rozohněné, energické i svižné, své fanoušky dokážou patřičně nabudit. Hudba se rozpíná na všechny strany a nemilosrdně pohlcuje rozbouřené publikum. Zvuk i obraz jsou samozřejmě kvalitní (Dolby Digital 5.1, Dolby Digital 2.0, DTS), na tom se v dnešní době nedá už moc zkazit. Záznam zachycuje celkem dvanáct písniček z loňského podzimního koncertu v Hordern v Sydney, dvě písničky ukazují skupinu při vystoupení v Londýně a další jedna je z australských cen Aria. Po nich následují nepříliš nápaditá promo videa, chcete-li videoklipy skladeb "Woman", "Joker & The Thief", "Love Train" a "Minds Eye". Chtělo by to ale bohatší repertoár - některé písně totiž uslyšíte v průběhu DVD možná až příliš často. Na závěr pak nechybí ani kratší povídání kapely spojené s prostřihy z dalších koncertů. "Please Experience" je tedy standardní DVD, které nabízí přesně (ani víc, ani míň) to, co by mělo, chce-li příjemně uspokojit nepříliš náročného fanouška.

Mnozí kapele vyčítají lacinost a neaktuálnost i přiživování se na kultovních (a tím pádem "nedotknutelných") skupinách. Zlí jazykové tvrdí, že by Wolfmother nebyli prorazili, kdyby nepocházeli z Austrálie, která podobně zdatných kapel jinak moc nenabízí. To všechno je pochopitelné. Wolfmother na sebe opravdu kupí vykradené melodie, což nejde přeslechnout. Vytvářejí vlastně takové třaskavé best of rockových legend, jejichž osobité a specifické prvky míchají dohromady a z výsledné směsky pak zručně modelují jednotlivé písničky. Ale nijak zvlášť se nesnaží tenhle fakt popírat, což je minimálně sympatické. Hold svým idolům vzdávají tihle australští vlci opravdu uctivě a působivě. Mně se to zkrátka líbí.