Předchozí deska "Nice Traps" byla v ledasčem výjimečná, o tom není pochyb. Kontury, které opisovala, hudebně odrážely chladnější barevné spektrum moderního velkoměsta, zatímco v hlasovém projevu se zračila ženská, chce se říci až panenská křehkost. Pojítka mezi těmito póly vytvářely silné táhlé melodie, které Khoibu odlišují od taktéž slowtempových, přece jen slavnějších EOST. Vědoma si těchto svých předností, vsadila dvojice doplněná o baskytaristu Petra Šámala na totožný model i tentokrát.

Skladatelské konstrukce "Mellow Drama" mohou vyvolávat stále stejná citová nutkání a srdceboly, bohužel ale už jen v niterně rozprášeném jedinci a zatvrzelém obdivovateli kapely. Výrazové prostředky sice zůstaly zachovány, leč v jakoby opotřebované podobě. V téměř každé skladbě totiž Filip Míšek vykrádá sám sebe a jen tím umocňuje těžkopádnost celého materiálu. Je vlastně docela možné, že se v čase mezi debutem a novinkou věnoval muzice natolik, až zapomněl na inspirační zdroje tam venku za oknem.

Procítěný zpěv Emy Brabcové zůstává i nadále atributem s nejvyšší přidanou hodnotou. Navíc mu byla svěřena zcela výsadní pozice v tom smyslu, že už nemusí ani o píď ustupovat jiným nástrojům či zvukovým experimentům. Prostor, který jí byl dán, využívá bezezbytku a v některých momentech se ho dokonce pokouší rozšiřovat. Po zastydlosti, která Emu občas provázela i v rámci živých vystoupení, není ani stopy.

Khoiba se pokusila novinku opsat podle tři roky staré šablony, což má na některé z aspektů desky negativní dopad. Z jakéhosi mechanického hlediska se přesto jedná o dotažený kus práce, nemluvě o zpěvaččině stabilně skvělé formě. Takže jak na to? Zavrhnout materiál nelze už jen z respektu k muzikantům samotným. Nakonec je tedy asi nutno poznamenat, že si Khoiba svůj výkonnostní standard podržela, i když s nejlepší fazónou se momentálně nepotýká. Výslednou sedmičku je v kontextu výše řečeného chápat jako autorův zdvižený prst a motivaci na příště zároveň.