Tento týden jsem připravoval speciální vydání rubriky Radar, ve které vám dáváme tipy na nové zajímavé interprety. Výroční speciál shrnuje naše úspěchy a prohry na poli věštění a kriticky musím přiznat, že toho druhého se urodilo víc - většina kapel, kterým jsem před rokem předvídal velkou budoucnost, nedopadla dvakrát nejlépe. Na svoji obranu můžu říct, že o moc lépe nedopadli ani odborníci z BBC sestavující na začátku každého kalendářního roku žebříček "Sound Of...". O údajných letošních hvězdách jako The Ghosts, The Rumble Strips nebo Air Trafic jsem slyšel naposledy v lednu. Trefili se naopak s Mikou. V jeho případě mám podezření, že "Sound Of 2007" bylo proroctví, které se vyplní už svým vyřčením.

Britům se anketa "Sound Of..." tak líbí, že se rozhodli ji zakomponovat do svých Brit Awards. Vítěz nové ceny Critics Choice bude vyhlášený už 10. prosince a bude to interpret, kterému novináři předvídají v následujícím roce velký průlom. Pořadatelé možná počítají s tím, že ten, kdo cenu dostane, vystoupí už na konci února na samotném předávání Brit Awards jako hvězda. Mimořádně mazané! Celé to ale zavání vyráběním sériových hvězd jako v "Superstar/Pop Idol" a "X Factor". Staré časy, v nichž na sobě kapela dlouhé roky pracovala, sbírala fanoušky pilným koncertováním a nakonec vydala skvělou druhou či třetí desku, jsou pryč. Dnes je to naopak, hvězdou se interpret stane hned na začátku a teprve pak přichází dřina.

Je zvláštním paradoxem, že v době, kdy hudbu může natáčet a díky internetu i vydávat v podstatě kdokoliv, je moc médií silnější než kdy předtím. Průměrný posluchač hledá ze strachu z utopení spásný ostrůvek v záplavě nové hudby a medializovaný muzikant je první volbou. Obrovskou sílu udělat z kapely hvězdu ale nemají jen standardní média provázaná neviditelně s reklamou. Internetové blogy a tvůrci vkusu, jako třeba e-magazín Pitchfork, umí to samé, jen to dělají v oblasti indie hudby. Nejde jim (nejspíš) o zisk, v sázce je prestiž. "My jsme ti, kdo pro vás objevili kapelu XY," můžou se chlubit autoři blogů. Honba za novou hvězdou ale má i odvrácené stránky.

Floridský kvintet Black Kids existuje sotva rok a půl, má za sebou pár koncertů a jedno demo, které visí na jejich MySpace.com. To je obvykle doba, kdy se o skupinu začínají zajímat lidé z malých vydavatelství a kapela se potlouká po klubech. Black Kids ale měli štěstí, že si jich všimli hudební novináři, a tak o nich začaly vycházet oslavné články. Rolling Stone je dokonce minulý týden zařadil mezi deset interpretů, na které máme příští rok dávat pozor. Novináři je obletují, chodí na ně víc lidí, jenže to nemusí být zdaleka takové blaho, jak se zdá. Místo aby pilovali svůj sound a pracovali v klidu na debutovém albu, budou teď pod obrovským tlakem. Musí naplnit ambice, musí natočit opravdu výborné album. Když to neudělají, nejspíš je čeká posměch, pokles zájmu a možná i rozpad. Z toho by se mohla leckomu roztřást kolena, notabene partě sotva dvacetiletých kluků z malého městečka Jacksonville.

Jednou z formací, o nichž jsem minulý listopad psal v Radaru, byli Annuals. Jejich debut "Be He Me" je chytrá nahrávka nadějné kapely, jakých se za poslední dva roky opravdu moc neobjevilo. Stojím si za tím i poté, co je jasné, že deska - slušně řečeno - nenalezla ohlas u širší posluchačské obce. Novináři, kteří si mysleli, že našli druhé Arcade Fire, zjistili, že to trochu přehnali a od skupiny se odvrátili se sarkastickými poznámkami, že vlastně nejsou až tak dobří. Annuals jsou proto po bláznivém roce znovu na začátku a připravují novou desku, která by je zbavila prokletí vyhajpovaného bandu. Naštěstí pro ně: většina hudebních fanoušků zapomíná strašně rychle.