Málokdo si může dovolit vydat druhou padesátku svých největších hitů ve formě "videoklipů" bez toho, aby zabředl do stagnujících či vyloženě slabých období své tvorby. Jenže Suchý - se Šlitrem i bez něj - přes všechny nepřízně osudu a normalizační praktiky minulého režimu snad ani nedokázal šlápnout vyloženě vedle.

Písně Suchého a Šlitra jsou (a platilo to pro ně vždy) především nesmírně originální jak po textové, tak hudební stránce. Tito dva pánové se díky svým schopnostem neměli potřebu opakovat a pořád přinášeli něco nového a zajímavého. A když se k tomu ještě přidá režie Jána Roháče ("Recitál"), případně jeho spolupráce s Milošem Formanem ("Dobře placená procházka" z roku 1966), vznikají opravdu mistrovské kousky, na kterých si smlsnou všechny smysly, kterým je obrazový záznam určen.

Úplně jinak je to s dochovanými materiály ze soukromého archivu Jiřího Suchého nebo prostými televizními záznamy představení Semaforu. Ty svou obrazovou kvalitou nemohou z logických důvodů konkurovat profesionálnímu televiznímu zpracování, přesto mají také něco do sebe. Obrovskou autenticitu, kterou ocení nejen pamětníci. Nejsilněji v tomto ohledu působí celý soubor plný nechuti a vzdoru k okupačním vojskům v pořadu "Plakala panna, plakala".

S dalším střihem, který nás přenese až do svobodných devadesátých let, navštívíme "Večírky nejen pro zvané". A i když mívá právě se rodící politická satira zpravidla krátkou životnost a některé tehdejší věci byly značně prvoplánové (vybavuje se mi třeba častuška o nezávislé erotické iniciativě), pět zde umístěných nejmladších písní bez problémů obstojí i mezi těmi o dvacet let staršími. Navíc se při jejich poslechu neubráníte jisté dávce nostalgie.

Co se zvuku týká, plně odpovídá době svého vzniku. Celý komplet je tedy jen v monofonním Dolby Digital 1.0 tu v lepší a jindy v horší kvalitě. Ale u archivních nahrávek člověk tuto věc příliš neřeší.

I když mne existence tohoto disku, jehož umělecká i dokumentární hodnota je nesporná, opravdu těší, přesto se spolu s druhým dílem začínají objevovat pochybnosti, zda tato forma rekapitulace tvorby našich velikánů je tou nejšťastnější. Nebylo by poctivější a pro posluchače přínosnější i srozumitelnější vydávat raději celé jednotlivé dochované pořady a ty doplňovat kratšími bonusovými materiály? Třeba již zmiňovaný "Recitál", u kterého mne rozdělení do více částí trápí nejvíce, by si své vlastní DVD jistě zasloužil.