V inkriminovaný den jsem neměl obzvláštní náladu: nejdřív škola, pak nepohodlných sto kilometrů vlakem do Prahy plus moje cestovatelská neschopnost (trasa z Hlavního nádraží do Roxy mi trvala hodinu). Feťáci na nádraží mě taky dvakrát nepotěšili, k tomu se připojil obvyklý pocit z metropole - to město je na mě moc velký. Tyhle kecy čtete proto, abyste si mohli uvědomit, kolik toho na začátku stálo proti Beatsteaks. Nebylo toho málo.

A kluci z Berlína nevykročili zrovna pravou nohou. Na dost "neformální" intro navázali první vážně míněnou palbou "Jane Became Insane" a slabiny nadcházejícího koncertu byly rychle obnaženy: zvuk není příliš precizní, frontman znatelně pokulhává v intonaci. Zkrátka to dřelo. Svoje jistý, totiž kotel nejvěrnějších, si však Beatsteaks získali hned od začátku - žádné překvapení se nekonalo.

Překvapil ale setlist: koncert byl zaměřen z drtivé části především na "Smack Smash", písní z posledního "Limbo Messiah" bylo všehovšudy šest. V počáteční fázi koncert plynul a plynul. Obklopena staršími věcmi byla servírována "She Was Great", avšak nepříliš silně. Jenže plynutí, to nejsou Beatsteaks. Taky se docela dost pařilo, ale to pořád ještě nejsou Beatsteaks. Tyhle punkáči prostě potřebujou, chtěj a právem vyžadujou urvaný běsnění & hulákání. Při asi sedmé skladbě se začalo zdát, že koncert bude spíše stagnovat někde pod vrcholem, který jsem od Beatsteaks očekával. Čekal jsem na Godota v podobě zlomu, který by do sálu dopravil dostatečný šílenostní dopink.

V tomhle byl koncert dramatický: ta otázka, jestli akce nakonec skončí šílenstvím a nikomu se nebude chtít domů, nebo jestli to bude jen "taková dobrá pařba", stále levitovala ve vzduchu nad rukama rozjařených teenage princezen v mrkváčích. Všichni chtěli, aby toužebně očekávaný Godot přišel a zařval: "Are You Ready?" A to si pište, že přišel.

Jak to? Proč? Protože Beatsteaks. Protože když Chuck Norris potkal Beatsteaks, řekl jim, že půjde do důchodu, ale oni mu to nedovolili, dokud jim nezatancoval. Tyhle chlapy nezajímá odpor; když vůbec nějakej existuje, trvá chvíli. Ukázalo se to v momentě, kdy Berlíňané spustili hymnu "Hey, Joe". Ta, doprovázena frontmanovým podporováním šílenství obvyklými slogany o připravenosti publika, způsobila konečně výbuch. Všude najednou byli ti Beatsteaks, které si pamatujeme z letního Rock For People. Všude byla mladost, dravost, rychlost i lehoučká melancholie. To však nestačilo.

To, co se stalo při "Demon's Galore" (nebo to sakra bylo při "I Don't Care As Long As You Sing?"), si určitá hrstka vyvolených bude nějakou dobu pamatovat, totiž ti, kdo stáli pod balkonkem. Když zpěvák spatřil, že osazenstvo balkonu, který je naproti pódiu, tvrdošíjně odmítá tleskat, doslova si pro nezbedníky a nezbednice došel. Vynořil se na vedlejším balkonku, přičemž už v tu chvíli leckomu blejsklo, že ten blázen TO určitě udělá. Udělal. Skok do publika byl dost měkký, překvapilo mě, jak hladce se frontman dostal na rukou lidí zpět k jevišti, aniž by ho přítomné láskyplné toužebnice neroztrhaly. Trochu si totiž pamatuju, jak jsme na Rock For People natahovali ruce po zpěvačce Walls Of Jericho.

Beatsteaks se bravurně podařilo od bodu zlomu ("Hey, Joe") nestagnovat. Došlo na taneční sólo basáka, úchylnou jakožepohádkovou dvojhru kytar i samplovaný hip hop. Že byl koncert silně retrospektivní, příliš nevadilo, protože citlivější výběr (ehm... prostě do setlistu narvali hity) skladeb z "Limbo Messiah" pak zaručoval každé skladbě (kromě nedokonalé "She Was Great") patřičnou pozornost. V praxi to znamenalo silnější a silnější gradace při "As I Please", "Demon's Galore" a nakonec především "Meantime".

Přidávalo se třikrát, pokaždé za fotbalového skandování: "Tadada... Beatsteaks!" Fanoušci kapely se prostě chovaj' jako utržený ze řetězu. A já jsem v Roxy zase pochopil proč. Tahle skupina v určitých ohledech zkrátka pár kilometrů na západ, východ, jih a sever konkurenci nemá.

Beatsteaks, Overflow, Roxy, Praha, 30.10.2007

Fotogalerie: