Ač už by se o finském uragánu Waltari dalo říct, že je téměř inventářem evropského metalu a crossoveru, přesto nečerpá z minulosti. Naopak chrlí jednu nahrávku za druhou. V roce 2004 to bylo rozporuplné "Rare Species", téměř přesně za dvanáct měsíců následovalo "Blood Sample", loni na podzim věrným fanouškům přichystali nahrávky z raných let pod názvem "Early Years" a mezitím stihli vydat i jedno dévédéčko. Kvantita na úkor kvality? Ale vůbec ne, spíš přetlak nápadů.

Aktuální počin volně navazuje na poslední řadovku, akorát je uchopitelný ještě o něco hůře. Stopáž alba je totiž i tentokrát velmi dlouhá a na jeden zátah špatně uposlouchatelná. Nebyl by to takový problém, kdyby Waltari měli pevně danou linku, která by se táhla celým albem, a držela tak roztříštěné písně pohromadě. Nic se nezměnilo a Waltari si s hudbou hrají tak, jak je to baví, čili po pejskokočičkovsku. Někdo může říct, že "Release Date" je pestré, já však říkám spíše roztěkané. Jako by nevědělo kam plynout. Každá píseň se tady jako upuštěná kulička kutálí do jiného rohu hudební sféry.

Punkově odhýkaný refrén v "Let's Puke Together", stejně jako tranceová linka v "The Incarnation Party" vás už nedonutí zkontrolovat si, jestli jste do přehrávače opravdu vložili Waltari, jako byste to možná udělali před lety. Jsou to samozřejmě pořád hudební pokusy, nikoli hledání. Waltari se evidentně našli, baví je se vyžívat v naprostém hardcoru se spoceným oparem ve vzduchu, stejně jako Kärtsyho baví se na každém albu alespoň jednou v drásající baladě emotivně vykřičet, a zabrnkat tak na city něžnějšímu pohlaví. Seismicky se chvějící hlasové dispozice tohoto obrovitého skřeta a vykuleného podivína, jsou zejména ve výškách pořád dost dobré.

Proniknutí do "Release Date" znamená zábavu. Bezpochyby je třeba mu ale dát čas. Je to taková enkláva mezi ostatním materiálem z "metalového" světa, je to zcela jiná kapitola. Waltari jsou hudební chameleoni, dokážou spojovat jakoukoliv hudbu v jeden celek. Ten je sice ve finále neučesaný, zato však svým způsobem přitažlivý. Kapele se povedlo skloubit ostře zasekávané kytarové party s moderně upraveným zvukem v počítači, takže mají hudbu obohacenou o "spoustu elektro vychytávek". Otázkou ale zůstává, jestli to spíš než spojování hudebních kontinentů nakonec není jen obyčejná diskotéková tucka s metalovým spodkem. Tady záleží vyloženě na posluchači, kde má nastaven svůj práh vkusu. Já říkám, že v přímočarém a hutně valivém zvuku kytar jsou Waltari stále schopni objevit i citlivé melodie, které sice nevylezou ze svých navrstvených zvukových nor hned, ale krtince "Release Date" má. A když se na ně podíváte alespoň třikrát, tak toho krtka určitě nakonec uvidíte a nejspíš se vám bude i líbit. Mají stále co nabídnout, v některých momentech je ale "Release Date" zbytečně přeplácané, dlouhé a nekompaktní. Přesto jsou skladby zaranžovány na výbornou a vybrat singly do nějakých ostřejších rádií určitě nebude problém.

Indiáni prý nemají závrať, takže jsou v Americe hojně využíváni pro stavbu mrakodrapů. Waltari zase nemají žádná hudební tabu, takže jsou ve Finsku využíváni ke skládání zakaždoucenu originálních písní a mixování všech stylů (kde základ ale vždy tvoří metal), co se jim dostanou pod ruku tak, jak to v tomto žánru neumí nikdo. Dostanete však z nového alba "Release Date" nějaké posluchačské závratě? Ne, to asi ne.