Jméno zpěvačky Jany Kratochvílové dneska většině mladých posluchačů pravděpodobně nic neřekne. Ti dříve narození si ale určitě dobře pamatují její hity z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let: "V stínu kapradiny", "Copánky", "Trajler BX60" a další. Už tehdy ale byla Jana trnem v oku režimu, který jí napřed znemožnil vydání nové desky, omezil koncertování a nakonec vykonstruoval kauzu s údajnou emigrací, která Janu donutila zůstat v Anglii, přes níž se vracela při cestě z mezinárodního festivalu v Irsku, kde poprvé okusila chuť mezinárodního úspěchu. Jejím novým domovem je tak už více než dvacet let Londýn. Do České republiky se znovu vrátila v roce 1995 s metalovým uskupením Illuminati, svou novou image a způsobem vystupování šokovala celou veřejnost. V roce 1998 jí vyšla deska ve spolupráci s dlouholetým kolegou Pavlem Trnavským "S láskou", která podle Janiných slov snad ani nedorazila do obchodů. Rok 2003 se nesl ve znamení alba "Uriel", které vzniklo ve spolupráci s Jiřím George Hrubešem, bývalým bubeníkem Pražského výběru a Janiným dlouholetým přítelem. Před rokem zase vyšla výběrová nahrávka "Best Of Jana Kratochvílová, Song! Song!", kterou připomněla své staré hity a zároveň nabídla ochutnávku z nově připravované tvorby. S Janou jsme se proto koncem loňského roku sešli, abychom probrali mimo jiné i téma její předlistopadové kariéry.

Od pádu komunismu v České republice uplynulo více než 17 let. Jak jsi prožívala rok 1989 ty?

JK: To jsem spoluzakládala Centrum přirozené smrti v Londýně, jako recyklované rakve a takovýhle věci. A zrovna jsme dělali cédéčko "Immortality", který tady omylem někdo vydal a pak nám ho pomluvili. Jenže to nebylo pro lidi, to bylo pro ty, co umírali a odcházeli do jiných dimenzí. To byla léčící muzika pro lidi v hospicích, aby jim to dodávalo sílu.

A tys tu dobu nevnímala tak, že se pro tebe něco změnilo?

JK: Pro mě se nic nezměnilo, já už jsem byla jinde. Já jsem řešila nesmrtelnost, odstup od materialismu, ego a tahle planeta byla jen něco jako cvičiště duší a politika už ztratila cenu. Nám dokonce Franta Janeček volal do Londýna, ať přijedeme, protože se v něm probudily ty jeho manažerský schopnosti, měl vidinu milionových koncertů, který bysme asi i udělali. On vždycky nahodil sumu, kolik nabízí, a my jsme ho zkoušeli a dělali jsme, že je to pro nás málo. Předstírali jsme, že nám někdo nabízí víc. Doslova jsme ho vyhecovali. Já jsem nepřijela i z principu. V té době jsem pálila i vlastní fotky, abych měla odstup od pýchy, abych se náhodou neobdivovala a Janeček si mě zrovna zve na milionový koncerty... To prostě nešlo. A za to jsem si vysloužila takovou jakoby buddhistickou hvězdičku, protože jsme v rámci těch cvičení museli obětovat něco, co bychom strašně chtěli. Někdo se vzdá drahých šatů, prstenů, no a já jsem se tehdy vzdala té slávy.

V roce 1983 jsi odjela soutěžit na festival do Irska, ale zpátky do ČR ses už nevrátila. Jak to tehdy přesně bylo?

JK: Oni za náma zabouchli dveře! Maminka mi dokonce řekla, že našla můj rozsudek, jak mě odsoudili na osmnáct měsíců. Na tom festivalu jsme dokonce vyhráli cenu publika. Oni tam sice chtěli poslat Vondráčkovou, ale pořadatelé trvali na tom, aby přijeli ti, co tu písničku zpívají. Já jsem tehdy rozbitým VW Beatlem, měsíc řidičák, sama dojela až tam. Hele, kdybych tam chtěla zůstat, tak tam zůstanu. Nebylo ideálnější místo než tohle. No a jak jsme se vraceli přes Londýn, tak Svobodná Evropa hlásila, že jsme emigrovali, což vůbec nebyla pravda. Zabouchli dveře a vyhlásili nad náma rozsudek. Prý za nelegální opuštění země. To museli mít připravený dopředu, protože já jsem přece vyjela na státní pas. Jinak se tehdy vyjet ze země nedalo.

Jak jsi řešila bydlení?

JK: Pomohla nám sestra Zdeňka Juračky, která nás tam nechala chvíli bydlet. Pak jsme šli na blind a bydleli u jiných známých, který jsme si tam mezitím udělali. My jsme nevěděli, že bysme mohli jít na podporu, to nám nikdo neřek. Pak jsme dostali oficiální azyl.

Měla jsi ještě před tím odjezdem do Irska náznaky, že něco není v pořádku?

JK: Ano, to jsem měla poslední koncert v Lucerně a už jsme měli zákaz propagace, zákaz televize. Dva roky jsme s Hevalem pracovali na tom, abysme dosáhli úplnýho zákazu propagace a i přes to se nám podařilo uspořádat koncert v Lucerně. Předkapela byli Yo Yo Band, to byl dokonce jeden z jejich prvních velkých koncertů, protože my jsme je v podstatě objevili. Den předtím jsme seděli v čajovně U Karlíčka, přišel tam Lešek Semelka a říká: "Zlom si nohu, já ti zařídím prášky, aby ti bylo špatně, nechoď tam, tam nikdo nepřijde, oni tě chtěj zničit!" Nakonec tam bylo narváno. Ale co bylo zajímavý, oni mi nesměli dát kytku. Kdosi tam šel a chtěl mi ji dát a ti pořadatelé ho prostě nenechali. Dodneška si pamatuju ty slova: "Nelze! Zákaz kytky!" Tehdy už mě i nebrali do taxíku, to si taxikář odplivl se slovy "Takový nevozím!" a odjel.

S cenzurou jsi se potýkala v podstatě celou kariéru...

JK: Třeba ta moje první a jediná deska se neměla jmenovat "Jana Kratochvílová", ona se měla jmenovat "No a co". Jenže zrovna sem měl přijet nějakej ruskej státník nebo co, tak by se asi urazil, kdyby to viděl. Tímhle mi tehdy argumentovali. Pak jsme založili kapelu Heval, to okamžitě zakázali, že prý to zní jak Havel. To mělo znamenat heavy metal, jenže metal se nesměl hrát, tak jsme to měli jakoby reggae. Já jsem byla furt na koberečku. Vždycky si mě zavolali: "Tak, Jano, vem si tu sukýnku, buď hodná, usmívej se, aby to bylo veselé atd..." a dali mi takzvaně ještě chvíli. No a pak jsem byla předvolaná, když nastoupil novej ředitel Supraphonu, a já jsem se ho ptala, proč nám teda nechtějí vydat tu desku s Hevalem. Ten tam seděl ani se nepodíval a takovým povýšeným tónem pronesl: "Tak vy, dokud tady sedím já, si nic nenatočíte, o to se postarám!" a normálně mě vyhodil.

Oficiálně ti s Hevalem žádná deska nevyšla, ale víš o tom, že některé skladby z tohoto období se objevily na jednom výběru, který vyšel v devadesátých letech?

JK: To ani nevím, ale to znamená, že někde vyšťárali demáče, co jsme měli připravený na desku, která se měla jmenovat "Pope Reggae", protože mi tehdy říkali Jana Pope, podle té písničky. Dokonce když jsme zůstali v Anglii, tak si Československý rozhlas dal dva dny práce na to, aby nám vymazali veškerý skladby.

Dnes už se jako autorka podepisuješ pod všemi písničkami. Na své první desce jsi ale složila pouze hudbu ke skladbám "V stínu kapradiny" a "Trajler BX60". Že by další cenzura?

JK: Já jsem psala všecko, jenže mně to prostě nevydali. Mně dovolili možná tak tyhle dvě vlastní písničky, kde ještě navíc nacpali ty svý textaře. Já jsem neměla šanci se dostat do OSY. Holky to měly ještě horší, zaplať pánbůh za paní Fikejzovou. Já jsem na všecko, včetně Kapradiny a Trajleru, měla vlastní texty, jenže nikdo mi to nevydal. A pak nám to ještě doslova spálili. Já jsem si už od patnácti skládala a textovala. Naopak, já jsem měla problém akceptovat texty jiných. To jsem se vždycky sešla s tím člověkem a tři hodiny jsme se hádali o tom, jak ten text bude vypadat.

Pod spoustou textů jsou podepsaní Jaroslav Machek a Vladimír Čort, jak na ně vzpomínáš?

JK: Zaplať pánbůh za toho Machka, to byl aspoň fanoušek, ale ten Čort mi tam furt psal nějaký sprosťárny. Já jsem nikdy nemluvila sprostě, teda pokud jsem nebyla Illuminati Heretyka. Jinak ale Machek s Čortem byli nejpřijatelnější z těch oficiálních textařů systému, protože se s nima dalo komunikovat a snažili se mě poznat a psát mi texty na tělo, když já už jsem teda nemohla já sama. Vrbův text na "Kapradinu" mě dostal, to se mi fakt líbilo, i když jsem na to měla vlastní text. Tohle jsem nikdy nikomu neřekla, protože jsem je nechtěla mást. Ani Vrba neznal ten původní text.

Na koncertech hraješ své starší hity jen zřídka. Jak se dnes díváš třeba na skladby jako "První váhavé svítání" nebo "Publikum tvé jsem já"?

JK: Za prvé, já mám štěstí, že to neslyším, protože v Anglii nechytáme český rádia, takže ani nevím, že se to hraje. Na druhou stranu jsem vděčná, jestli to hrajou. Já ty písničky beru jako umění, ale byla bych vděčnější, kdyby hrály i ty nový věci, protože ta minulost už by se měla nechat odpočinout.

Vloni ti na Supraphonu vyšel výběr "Best of Jana Kratochvílová, Song! Song!". Kdo přišel s myšlenkou vydat rekapitulační desku?

JK: My jsme měli vydat novou desku "Mirael", ale Supraphon chtěl předtím vydat tu kompilaci a rovnou mi poslali seznam písniček. Já jsem říkala: "Vy jste se úplně zbláznili, jestli nevíte, tak já jsem ještě neumřela. Všimli jste si, že tam není nic současnýho? Já nemůžu za to, že to nehrajou v rádiu, ale já jsem neumřela, já žiju!" A nedala jsem jim souhlas, řekla jsem, ať počkaj, až umřu. Že tam musí zařadit i písničky po osmdesátých letech, jinak s tím nesouhlasím. Pak už to bylo jak u hokynáře, kdy jsme se dohadovali, který písničky na tom výběru budou. "Tuhle za tuhle." "Nikdy!" "Tahle tam bude jen přes mou mrtvolu!"

S čím jsi třeba radikálně nesouhlasila?

JK: "Kdybys uměl to co saxofon". Proboha to je tak příšerný! To jsem zpívala jenom proto, že nám slíbili, že se s kapelou dostaneme na Bratislavskou lyru, na kterou jsme se my jako rebelové nikdy nemohli dostat. Tehdy jsem si připadala jak mučedník kultury, že jsem to tam teda odzpívala. Příšerný!

Teď tedy plánuješ vydat desku "Mirael"?

JK: My už vlastně máme připravený dvě cédéčka. "Mirael" už měl být dávno vydanej, ale my už jsme mezitím stihli připravit další cédéčko. To by mělo být dokonce dvojcédéčko, nazvaný "Convergent". Jedno česky, jedno anglicky.

Předpokládám, že "Mirael" bude obsahovat písničky, které už teď hráváš na koncertech. Na co se můžou fanoušci těšit?

JK: "Avanti", "Spiriti všech zemí, spojte se", "Illuminatio Angelica", "Srdce", "Exodus", "Růží princezna", "Amore Mio", který bych tam ani nedávala, to jsme měli jako srandu na koncerty, ale lidi to chtějí, takže tam možná taky bude... Problém je ten, že my jsme jich napsali tolik, že já ani nevím. My s Jirkou děláme konkurz těch písniček, který na tom albu budou. My se o to perem! On má oblíbenou tuhle, já zase jinou. Prakticky i to cédéčko "Uriel" mělo jen pár minut do konce a tehdy Jirka prohlásil, že už nebude dělat tak dlouhou desku.

Občas zamíříš hrát i na Slovensko. Vnímáš nějaký rozdíl mezi českým a slovenským publikem?

JK: Ano, Slováci jsou jiní. Tady nás odevšad vyhodí, ani se neomluví, ale tam, když jsme dohráli v televizi, kde jsem zpívala i přetextovanou československou hymnu, tak za mnou potom chodily ty malérečky, ty bábušky v krojích, a ptaly se: "Tož, kde můžeme kúpiť tu hymnu?" Oni to mají asi jinak, ti Slováci.

Je fakt, že v českých rádiích a televizích nepatříš mezi nejhranější...

JK: Rádia nás blokujou úplně, ty odmítají hrát cokoliv jinýho kromě "Kapradiny". A jinak nás už blokuje i Blesk. Prý už je ty moje řeči nezajímají. Jedině snad kdybych si nafoukla nějaký nový přednosti nebo měla třeba nějakou autonehodu. Shodou okolností jsme nedávno jednu měli, ale budeš jim volat? Mně tohle přijde nechutný.

Jak to bylo tehdy s tvým slavným vyhozením z Primy?

JK: To byl pořad, který uváděla Simona Krainová. Tehdy měli téma "Kdo si hraje, nezlobí". Já jsem jim říkala: "Nevadí vám, že přijdu ve svých třeba dvanácti aspektech?" Prý nevadí, tak já jsem vzala bráchy s rohama a tu malou holčičku, která dělala vílu. Nikomu to nevadilo, všichni byli nadšení. Krainová řekla: "Můžu se vás na něco zeptat?" A já říkám: "A můžu napřed něco říct?" Tak jsem tam chodila a povídala různý věci a k tomu jsem všem rozdala na papíře přetextovanou písničku "Včera neděle byla", že to budeme zpívat. Krainová byla nadšená, všichni zpívali, kromě Petra Nagye, kterej odmítl. Tehdy jsem pronesla tu osudovou větu: "Zpívejte, protože za ten výtěžek se nakoupí hračky a pošlem je na Hrad, aby si tam přestali hrát na ty války..." a jakmile jsem tohle řekla, tak tam vlítl nějakej skinhead v propoceným tričku, co se nám vůbec nepředstavil, a zařval: "A ven! Okamžitě opusťte studio!" To jsem nevěděla, co se děje, jestli někde není nějakej bombovej poplach, jenže nás vyhodili, ale všechny ostatní tam nechali.

Co říkáš na dnešní populární hudbu?

JK: Já poslouchám tolik nový muziky, že už ztrácím přehled. Ale to nevysílají na MTV, protože tam jede popík v pornografickým provedení. Taková ta Julka Cikonová, která ukradla jméno Matky Boží, ta co začala éru "udělat pro slávu cokoliv". To i mě si tehdy v Anglii zavolali, když se vyměnilo vedení v nahrávací společnosti. Nám zablokovali desku "Bohemian" a vyhodili i Bee Gees. Zavolali si mě a dali mi podmínky: "Tak hele, uděláš tady pornografický video, vlítneš do tý miniskuně atd." Já jsem proti minisukním nic neměla, ale jestli je to jen pro ten účel prodávat sex místo hlasu, tak s tím nesouhlasím. Jiný taky řekly ne a hledali tak dlouho, až našli tu Julku Cikonovou. Ta si to za ty roky nacvičila a doteď si skáče v těch podvlíkačkách.

Často mluvíš o své mamince. Jak se ona dívá na tvoje koncerty, oblečení, vystupování?

JK: Ta nesmí vědět, co se na těch koncertech děje, a nesmí vidět, v čem vystupuju! Ta taky nikdy na žádným koncertě nebyla, tu by možná trefil šlak! Ona mě furt vidí jako tu úhlednou holčičku u maturity. To jsem tehdy měla takovej kostýmek, co mi ušila. Ona uměla šít, podle mě by to nejradši nosila sama, ale protože byla prostě maminka, tak nemohla, tak si to realizovala na mně. Já měla kostýmky, sukýnky, všechno. Si představ, že já jsem maturovala v době, kdy byly minisukně. My jsme se s maminkou rvaly o každej centimetr. A to jsem uhrála asi tak deset nad kolena a to byla dlouhá sukně! To nosily i maminky.

Máš nějaký zajímavý plán do budoucna?

JK: Samozřejmě budeme dělat i jiný akce jako koncerty a podobně, ale jelikož festivaly tady dělá kdekdo, tak my chceme založit kongres, nazvaný Now Future, zaměřený na art, music, image, dance a inteligency. Uděláme to v Akropoli 21. prosince 2007, bude to celej den, tam bude všecko včetně Illuminaticy, bohémských koz, řečníků...

Závěrem: Vybavíš si jeden okamžik, na který nerada vzpomínáš, a naopak nějaký, na který vzpomínáš ráda?

JK: První moment byl, když jsem se probudila a s hrůzou zjistila, že jsem ve fyzické hmotě. Já jsem normálně řvala, mě museli polít studenou vodou. To byl nejnižší okamžik mý existence, že jsem chycená v nějaké pseudohmotě a v tom zamknutá. A ráda vzpomínám třeba na koncert v Balbínce, protože to je tam, kde jsme teď, to je ten okamžitismus, ta radost, ty rozzářený oči lidí, co tam byli s náma.