Když před čtyřmi roky přišel zpěvák Slipknot Corey Taylor a kytarista stejné kapely James Root s dalšími třemi parťáky s eponymním debutem "bočního projektu" Stone Sour, bylo to pro mě jedno z mála nečekaných a velmi pozitivních překvapení. Hutné riffy, správný mix měkčích a tvrdých pasáží, uvěřitelná naštvanost a přitom kvalitní zpěv nejen mě nakoply. Šlo o energickou bombu, které bylo těžké odolat. Teď přicházejí s dvojkou "Come What(ever) May", které se dle vlastních slov pokusili dát novou úroveň a odlišný směr, než tomu bylo na první desce. Chtěli na ní víc pracovat, ne ji hned vypustit mezi lidi.

Na rovinu hned na začátek - tohle je typické mlžení o ničem, které je bohužel tak obvyklé před vydáním nových desek. Nebo se prostě jen záměr nepovedl. Což v tomto případě neznamená, že je něco špatně. Jestli lze o novince něco říct, tak že se od debutu prakticky neliší, nový producent žádnou změnu nezpůsobil, to samé platí i pro nového bubeníka. Jenže to je dobře, protože další porci v dobrém slova smyslu agresivní muziky si vůbec neuškodí dát.

Obecná charakteristika debutu se tedy bez problémů dá vztáhnout i na dvojku, pouze s malými úpravami. Začínají podobně zostra jako na prvotině s "Get Inside", singl "30/30 - 150" tlačí na pilu jen o něco méně. Taková "Reborn" nebo "1st Person", to je v refrénu esence naštvanosti, erupce agresivity. Tam si Taylor zachrchlí skoro jako u domovských Slipknot. Je fakt, že zatímco na debutu zvolnili až v druhé třetině jen ve skvělé "Bother", tady první jemnější kytarové vybrnkávání přijde už se čtvrtou "Sillyworld" a i dál vhodně naředí hutnost celého alba. Ale i u těchto oddechovějších skladeb ("Throuh Glass" nebo "Cardiff") se v refrénech přitvrdí, takže asociace na to lepší z Bon Jovi zmizí docela rychle. Závěrečná "Zzyzx Rd." je klidná celá, jediná s klavírem, který při přechodu do druhé sloky s jednoduchými bicími na Jona & spol. dá vzpomenout asi nejvíc, ale snést se to rozhodně dá.

Když si dáte práci s texty, asi pochopíte, co jsem myslel tou uvěřitelnou naštvaností. Taylorovi se nelíbí dost věcí na světě, jeho vyjadřování není zrovna nejprimitivnější, ale je docela jasné, proč v refrénech křičí. I tehdy ale myslí na zapamatovatelné části, takže se chytnete už napodruhé, nebo napotřetí. Což mně připomíná, že by bylo dobré si to zkusit na koncertě v Česku.

"Grunge metal" Stone Sour (jen pojem metal se k nim nehodí) není nic, co by svět v různých obměnách už neslyšel, ale chcete-li moderního představitele tvrdší kytarové muziky, který se nestydí za metalové riffy, ale nezastydnul u jeansového kompletu a dlouhých vlasů, tak Stone Sour je něco pro vás. Osobní poznámka - zajímavější než Velvet Revolver.