Nebyl to letos zatím příliš valný rok pro hip hop. Dobré desky můžete počítat na prstech jedné ruky a do konce kalendářního roku by to mohl spasit snad jen Shawn Carter alias Jay-Z. Už se na to nemůže dívat, a tak v listopadu přispěchá ze svého důchodu s ohlašovaným albem "Kingdom Come". Zdá se, že zrovna jemu osud hip hopu vážně leží na srdci. Nebýt totiž něj rok 2006 by přišel minimálně o další tři výborná alba hudebníků, které osobně podpořil. Na "Food & Liquor" Lupeho Fiasca dohlížel v pozici "executive producer", "Fishscale" Ghostface vydal na svém Def Jam a to stejné platí i o novince filadelfských The Roots "Game Theory". S trochou nadsázky lze říci, že nebýt prezidenta Cartera, The Roots by po vyhazovu z Geffen hráli tak akorát na svatbách a pohřbech. Pravda, dlužil jim službičku, kdysi mu dělali doprovodnou kapelu na jeho "Unplugged" na MTV, ale vrátil jim to vrchovatě. Ujal se jich, dokonce jim vymyslel vlastní podlabel Def Jam Left a dal jim naprostou uměleckou svobodu. Vyplatilo se - "Game Theory" je výtečné album, které dokazuje, že The Roots mají co říct i po třinácti letech v hiphopovém byznysu.

Každý znalejší fanda hip hopu ví, že The Roots jsou v žánru ojedinělí tím, že hrají jako kapela (tedy na hudební nástroje), málo samplují a nebojí se experimentovat. Nikdy vlastně v přísném smyslu slova neprorazili, neměli velký hit a žádné jejich album nedosáhlo platinového statutu, přesto patří mezi nejrespektovanější hiphopové kolektivy a jejich koncertní vystoupení jsou legendární. Nenosí neprůstřelné vesty, nerapují o tom, jak dýlovali crack, neopájí se hédonismem bez hranic, pro ně je hip hop především světem neomezených hudebních možností. A na "Game Theory" se otevírá v celé své kráse. Poprvé od "Things Fall Apart" zní jako naplno šlapající kapela, jejíž groove drží pohromadě neobvyklé a dobrodružné výpravy do neprobádaných končin. Tam, kde předchozí "The Tipping Point" hrálo příliš na jistotu a kde se "Phrenology" ztrácelo v odvážných experimentech, zní "Game Theory" konečně jako pohromadě držící album. The Roots jako kdyby po dlouhých letech znovu našli klíč k tomu, jak využít chemie živého hraní a jak ho spojit s rapem. Na ukázku si stačí pustit oba singly "Don't Feel Right" nebo "In The Music" a uslyšíte, jak jim to šlape. Za vším samozřejmě stojí producent a perkusista ?uestlove, ale je slyšet (a pohled do bookletu to potvrdí), že písně vznikaly s přispěním celé kapely, do které se mimochodem alespoň na chvíli vrátili bývalí členové Malik B. a Dice Raw.

The Roots zůstávají věrní své pověsti hiphopových intelektuálů. Vedle nich i Kanye West vypadá jako polovzdělanec, vždyť kdo jiný by nazval album po sociologické teorii her? Samozřejmostí jsou politické texty ("False Media", "Livin' In The World"), ve kterých je rapper Black Thought znovu ostrý jako břitva. Chybět nesmí ani vzpomínka na nedávno zesnulého J Dillu, který s The Roots ještě před smrtí nahrál "Can't Stop". ?uestlove a spol. si z ní udělali vzpomínku na zásadního hiphopového producenta a tak trochu i ódu na radost z hudby. Kdyby The Roots byli začínající kapela, "Game Theory" by bylo oslavováno jako deska, která spasila hip hop. Bohužel, kapele se jen konečně podařilo naplnit očekávání, která do nich všichni vkládali už od časů "Organix", a k jejich škodě je to maličko pozdě. Ačkoliv recenze jsou výborné, prodej alba je prachbídný (do dneška se desky prodalo jen 132 tisíc kusů) a Shawn Carter se bude muset se svým novým albem hodně snažit, aby podobné komerční propadáky zachránil a dostal Def Jam zpátky do plusu. Na druhou stranu mu můžeme děkovat, neboť, jak se dozvíme ke konci alba: "Hip hip is not about money, but about soul." A The Roots to vědí moc dobře.