Jsem vesměs individualista. Z větších kolektivů mám strach a nevyhledávám je. Pokud se ovšem nenajdou jiné cíle, které tuto touhu nebýt součástí větších mas nepřebijí. Pak není až tak těžké (a jedná-li se o cíle ušlechtilé a pravdivé :-) a nepříjemné okolní atmosféře podlehnout. Ano, mluvím o svém třídenním pobytu v areálu atletického stadionu v Českém Brodě, o svém dobrovolném soužití s několika tisíci dalších nadšenců, kteří přijeli za jedním cílem – po tři dny a noci do sebe nechat hustit desítky pravd a světonázorů, ze kterých se sem více než osmdesát kapel přijelo vykřičet. Skupin účinkovalo více než mnoho a vystupovaly paralelně na dvou scénách, takže vidět je všechny bylo technicky nemožné a lidsky nevydýchatelné, proto se budu dále zmiňovat jen o těch, jejichž vystoupení ve mně zanechalo intenzivnější dojmy a k nimž mám potřebu se nějakým způsobem vyjádřit. Pardon za neúplný výčet, pardon za kapely, které jsem vynechal.

Úterý 4.7.

Pochybuji, že by na místě byl někdo, komu by iniciály ZNC nic neříkaly. Znouzecnost je kapelou, která hraje už hodně dlouho, za sebou má hodně alb a na koncerty chodí stále hodně lidí. Svým způsobem je to asi v pořádku, jsou věrni svému stylu a žánru (melodický pop–punk hráli odjakživa), jistá únava a chladnost je na nich však patrná a náboj, který mívali ještě v dobách těsně popřevratových, je ten tam. Porovnám-li s Mňágou a Žďorpem, kapelou, která vystupovala tentýž večer a která má za sebou podobně dlouhou a úspěšnou minulost, chyběl ZNC jistý nadhled nad věcí a nadšení pro hru. Mňágu jsem sám viděl naposled už hodně dávno, nikdy jsem ji hystericky nezbožňoval, nevím přesně, co tvoří v současnosti za alba, přesto můj pocit z jejich koncertu tenkrát a nyní byl stejně příjemný a milý. Přinejmenším texty Mňágy jsou o několik úrovní výš a dál.

Vrchol večera pro mne představovala kapela s málokomu známou (již sedmnáctiletou) historií, Nahoru po schodišti dolů band. Jejich produkce působila maximálně přesvědčivě, s minimálními hudebními prostředky dosahovali maximálního efektu. Na pódiu došlo k ideálnímu poměru výrazu, textů a náboje, všechny tyto prvky zvládali s přehledem a s lehkostí většině členů vlastní.

Dvě kapely, které jsou si svým výrazem a projevem blízké a které vystoupily rovněž v úterý večer, jsou Anna K. a Tichá dohoda. Obě dvě hrají profesionální pop, kterému lze po instrumentální stránce máloco vytknout, na druhou stranu s sebou nesou i rizika, která se kapelám podobného druhu leckdy nevyhnou, rizika nečlenitosti, utahanosti, jisté propočítanosti a celkového chladu. Zvláště pak Anna K. byla ve své touze splynout s davem o generaci mladších diváků svými nezávislými a spontánními výkřiky poměrně křečovitá.

Hvězdu večera (ne-li celého festivalu) měla dle programů představovat americká mladá kapela Bloodhound Gang. A po svém se jí i stala, neboť to, co tam chlapci předvedli, bylo ohromující, bezkonkurenční a na naše poměry velmi nestandardní. Představeni byli jako parta mladých, která hraje rock‘n‘roll s novu tváří a ten také hráli. Po hudební stránce sice relativně standardní směsice rapu, grunge, funku či cross-overu, vizuální dojem však hudební zážitek přebíjí. Svým projevem šokují neustále a pořád a zdá se, že až za každou cenu (létající stojany od mikrofonů a části bicích, nahá těla účinkujících i diváků exhibicionistů, realizované sázky typu „kdo sní 30 hotdogů, dostane 100$", náhlé asi dvacetiminutové přerušení koncertu odvolávající se na selhání pódiové techniky, kdoví, do jaké míry zinscenované, etc...). Diváci tvoří nedílnou část jejich šou, když už je zrovna nezvou přímo na pódium, komunikují s nimi alespoň na dálku prakticky pořád. Jsou bezprostřední, uvolnění, přirození, obsah jejich činění je však mírně zastiňován formou (pokud právě forma jejich projevu není obsahem).

Středa 5.7.

Z dopoledních kapel, působila nejpřirozeněji Insania. Jsou tři, hrají čistý hard-core, nic nezastírají, vyšší ambice zjevně nemají, umějí to a dělají to dobře. Fungovali jako dokonalé probuzení a úplné pročištění. Následující P.S. vedle nich vypadali amatérsky, nevýrazně a jako kapela, která neví pořádně co by vlastně ráda (přestože stylově je zařaditelná do stejných šuplíků s Insanií).

Pokud máte nějakou představu o pojmu „pivní rock" se všemi aspekty, které zahrnuje (tedy alkoholu podřízená monotématičnost v techtech i hudbě, instrumentální nevýraznost, nečlenitost v aranžích a tempech, celková otupělost), pak vězte, že zde vystupovala kapela, která se v tomto žánru řadí ke špičkám – Zvlášňý škola. Svým způsobem byli autentičtí, člověk věří tomu, že se projevují tak, jak cítí, snad je to i baví, jakýkoli pokus o přesah či nadhled zde však chybí.

Na malé scéně vystoupila během odpoledne pozoruhodná kapela (známá více v kruzích příznivců tvrdší muziky) Dying Passion. Na sebepropagační plakátky si do kolonky stylu vyplnila: melodický doom-metal s dívčími hlasy a slovanskými a středověkými vlivy, které spočívaly v obohacení o houslistu a flétnistku. Svým instrumentálním základem ani originálním pojetím stylu skupina nijak neoslňuje, co je na ní neobvyklé a přitažlivé, jsou aranže obohacené o akustické housle a flétny, které jinak standardní metalovou produkci zjemňují a polidšťují.

Instrumentální vrchol odpoledne tvořila jistě Vltava. Leč odehrála koncert na její měřítka nijak výjimečný - zvlášť pro ty, kdo ji viděli poslední dobou jinde, v poměrně popovém odpoledni plném unylých rytmů a stejných temp (Burroughs Chris, České srdce, Lety mimo) působila maximálně osvěživě a přirozeně.

Buty byli nejspíš hodně unaveni. Nebo měli špatný den. Každopádně jsem během jejich vystoupení několikrát málem usnul. Šťáva, kterou měl ještě před lety jejich koncert v pražském Lucerna Baru (při turné k Rasakayakwanně) a na který vzpomínám dodnes, byla tatam. Z obrovského a členitého repertoáru si vybrali ty nejvíce pomalé a utlumující písně a přehráli je přesně podle podob z desek. Nadhled, uvolnění a hravost, které jinak dělají jejich koncerty pestrými a hudebně záživnými, zde jaksi chyběly a vše přebila všudypřítomná únava a rezignace.

Pokud by se tedy o Butech dalo říci, že poslední dobou točí dobré desky a koncerty mají nudné, pro kapelu, která následovala, tedy Tři sestry, platí pravý opak. Jejich vystoupení zde bylo energické, živelné, nářezové, co se týče výrazu a náboje, hráli se stejnou vervou jako před deseti lety. Z posledních desek zařadili minimálně písní (přiznejme si, ty zas tak originální nejsou), největší část playlistu tvořily staré dobré pecky z „Kovárny" a „Alkáče".

Před značně rozhýbané a vstřícně naladěné publikum předstoupili J.A.R. a ačkoli se stylem poměrně míjeli s předchozími kapelami, do atmosféry zapadli více než vhodně. Představili neuvěřitelně sešlapanou a secvičenou, na druhou stranu i uvolněnou nekřečovitou hypermuzikantskou funky šou, při které se člověku tajil dech - srovnatelný zážitek s koncertem Maceo Parkera.

Po tomto koncertě došlo dle mého k jednomu z největších dramaturgických kiksů festivalu, a to k ne příliš citlivému zařazení rockově taneční kapely pro náctileté - Divokej Bill. O šou svého druhu se chlapci sice snažili, ve srovnání s předchozími J.A.R. působila však mnohem křečovitěji a nezáživněji, pouhá (a prvoplánová) secvičenost a vyparáděnost nemusí být ještě vše...

Vidět německou kapelu In Extremo v akci byl zážitek vskutku extrémní. Pódium si totálně přestavěli, post bubeníka vyvýšili kamsi k nebesům konstrukce, ke stranám bubenického trůnu přistavili dvě dřevěné šibenice v nadživotní velikosti a na jeviště naběhli v čemsi jako středověkých kožených uniformách. Z kapely šel strach, nástrojové obohacení o dudy přidávalo skladbám atmosféru válečných pochodových tanců, stačilo si přimylslet jen málo k tomu aby člověk uvěřil, že jde o nějaký druh ideologické propagandy. Stylově se podobali svým germánským kolegům Rammstein, instrumentálně a výrazově jim však nesahali ani po kolena.

Čtvrtek 6.7.

O příjemné probuzení se postarala kapela Daen. Je to soul-funková formace s dechovou sekcí, složená vesměs z kvalitních muzikantů, představuji si, že takhle mohli kdysi začínat J.A.R.. Hráli jednoduše a šlapavě, možná bych jako divák ocenil i větší využití rezerv, které kapela bezesporu má. V podobné sestavě a s podobným stylem vystoupila i následující Mandragora, proti Daenu jim však chyběl určitý odstup od toho, co dělají. Každý ze členů hrál na kraji svých možností, lehkost a hravost, která by pro tento žánr měla být samozřejmá a určující, nebyla vidět ani slyšet, namísto toho předstoupili s podivnou suverénností až přezíravostí (s výjimkou sledčny pianistky).

N.V.Ú., kapela co do pocitu totálního pročištění a výplachu srovnatelná např. s výše popisovanou Insanií (nejedná se tedy o HC, ale o poctivý punk). Hráli s maximálním nasazením a s upřímným zápalem pro věc, půlhodina, kterou dostali vyhraženou, plnila mezi ostatními kapelami svůj smysl. Takřka identické závěry bych směroval i ke kapelám Plexis a Kurtizány z 25.avenue z čtvrtečního odpoledne.

Následující Wohnout předvedli dle mého standardní profesionální dobře odvedené vystoupení, instrumentálním umem mírně převyšovali dosavadní soubory. Sympatický je na nich přesah do více stylů a celkový muzikantský nadhled, který pak zajišťuje členitost a pestrost repertoáru. Trochu nepřirozeně působily pubertální výkřiky mezi jednotlivými skladbami, míjeli se s jinak poměrně profesionálním přístupem k produkci.

Po trojici standardních a ničím nevýjimečných koncertů jinak poměrně odlišných skupin – Krausberry (kde jsou ty časy, kdy základ kapely tvořila dvojice Kulhánek – Smetáček...), Lenka Dusilová & Band (zlatá doba Sluníčka) a Decline (synonymum průměrného středněproudého popu do rádií) přišli na řadu Tata bojs, od kterých se očekávalo mírné přitvrzení a oživení rozvláčněného odpoledne. Díky řadě technických a posléze i instrumentálních problémů, šel jejich koncert tak trochu do kopru, ještě před tím, než se pořádně rozkoukali a měli možnost se do toho opřít, museli jeviště opuštět.

Garage Tony Ducháčka nepředvedla nic, co by člověk neočekával, písně z posledních alb jsou stále ve stejném duchu jako ty starší, repertoár kapely se stává nečlenitým a nevýrazným, muzikanti se tváři unuděně a nezáživně, pocit z vystoupení je srovnatelný s výše jmenovanými ZNC.

Instrumentální i poslechový vrchol čtvrtečních koncertů pro mne představovali Už jsme doma. Předvedli, co to znamená totální nasazení, předvedli, co to znamená mít na koncert 30min. a dostat diváky do varu, předvedli, co to znamená docílit poslechu se zatajeným dechem... zkrátka profesionálové se vším všudy. Po únavě, na kterou by měli po čerstvém návratu z několikatýdenního turné po USA právo, nebylo ani stopy.

Druhý a asi největší pořadatelský kiks představoval zařazení následující kapely – Žlutého psa. Krom toho, že se pánové chovali arogantně a poukazovali na své hvězdné manýry už při koncertu UJD (při stavění nástrojů jim během produkce strkali do mikrofonů a hýbali s aparaturou, jakoby se nic nedělo), se po předchozí kapele ani trošku nehodili. Svůj rádiový pop prolínaný nesnesitelnými průpovídkami laděnými na tu nejnižší hranici komunální satiry bez vtipu a jiskry Ondřeje Hejmy, na které na festivalu formátu Rock for People (nikoli Pop for Teenagers) nebyl nikdo zvědavý, nechť předvádějí na samostatných vystoupeních kdesi v ústraní bez rizika, že budou otravovat život těm, kteří je slyšet nepotřebují.

U nás jedinečná a originální cross-overová kapela Jolly Joker & PBU, v současné době hrající ve třech, plnila funkci příjemného osvěžení během večera. Perfektně sešlapané a stále žijící velké plochy dávaly prostor pro kontakt a napětí mezi diváky a kapelou, takže člověk získal pocit spoluúčasti na tom, co se zrovna odehrává. Snad jedině nepřetržité slovní výlevy frontmana – basáka provázející prakticky celé vystoupení (a po chvíli působící mírně samoúčelně až otravně) bych z větší části oželel.

Příjemnou tečku za třídenním maratonem tvořila kapela Zion Train (GB). V jiných časech v průběhu festivalu by nejspíš působila poněkud nerockově a nemístně, jako uzavírající prvek té různorodé smršti všech možných žánrů a přístupů byla tato klidná, zvukově odlišná, neagresivní a poměrně chytrá a originální taneční muzika pohlazením na duši, třešničkou na dortu.

Festival se dle mého letos povedl, po organizační stránce zvládnutý byl – když vynechám jmenované připomínky k dramaturgii, tak i přesné dodržování časů začátků a konců jednotlivých koncertů svědčí o profesionálním přístupu organizátorů...

ROCK for PEOPLE, Český Brod, 4.-6.7. 2000