Forma bez obsahu. Jedna z možnejch definic slova "kýč", kterou jsem nasál během studia na gymnáziu. Krásně vystajlovanej obal, radost na něj pohledět. Vyimidžovaný děti, teda jednomu z nich už je vlastně osmnáct - tomu s tim nejkrásnějšim německym Vorname, co ze sledování neměckejch kriminálek na Primě znám, Georg. Vyimidžovaný děti (3) a jeden dospělák s piercingem, vostrym pohledem, černýma nehtama na rukou (nohy neukazujou) a podle všeho s dost ostrýma riffama v zásobě. Němčina included. Při bližšim pohledu na booklet začíná vyplouvat na povrch mistrně zvládnutej marketing (ano, myslim si, že je to produkt a dávám to najevo hned v prvnim odstavci, i když na oficiálních stránkách najdeme v biografii kapely slova jako "výjimečný" & "autentický"). Zpěvák se ani nesnaží maskovat inspiraci "tím, s kterym chce každá holka, co má něco v hlavě, spát" (Brian Molko), takže něco pro holky i kluky. Jmenuje se Bill a už rok neni pod zákonem, takovej v Chebu chybí. Nejstarší - Georg s přezdívkou George (německá kreativita mě vždycky dokázala odzbrojit) - se zase vidí někde za mořem, jak stojí na staďáku s Casablancasem po boku a dávaj si "Hawaii Aloha" asi. Aktuální oblíbená kapela: Green Day/Oasis, aktuální oblíbená skladba: "Don't Phunk With My Heart". Tom zase uspokojí všechny mladý divochy, co rádi revoltu proti měšťákům třeba skrz dready, a Gustav je tu pro všechny ty obyčejný tváře, co všude zapadnou, ničim nevynikaj. Šedá myš s idolem Larsem Ulrichem. Pro každýho něco, tleskám. Pašáci německý z managementu.

Bejt mi dvanáct, třináct nebo čtrnáct asi na to skočim, i když jsem Bravo i v tomhle věku vždycky jenom prolistoval a maximálně se zastavil na všema tolik oblíbený dvoustraně "Láska, sex & něžnosti". Musel jsem s tim ale přestat po tom, co se v rubrice "Poprvé..." objevil člověk stejnýho jména + věku s homosexuálním zážitkem par excellence. Titulka Brava je pro Tokio Hotel stejná jistota jako pro Arctic Monkeys/Babyshambles/The Strokes obálka NME (čti enemí). Zrovna dneska jsem v TESCU procházel kolem regálu, kde jsem zahlídnul německou mutaci výše zmíněnýho hyperkvalitního periodika (ne NME!) a hádejte, kdo byl na obálce. Klučina s napomádovanýma vlasama (schwarz, natürlich!) Bill, už od pohledu ostrej jako břitva. Za hranicema, v zemi milovníků praktiky zkracované na čtyřpísmenné "piss", prostě jedou.

První song zní naprosto výjimečně & autenticky. Připomíná asi jenom tři desítky dalších kapel, což by se dalo chápat a) jako postmoderní citace mrtvýho nu-metalu (scratche ano, rap ne!) nebo b) jako trapné zařazení se už první zvukovou stopou. Jsem pro bé. Und ich will es schreien! Zrovna teď mi tu debutová deska Tokio Hotel, která je u západních sousedů už gold/zlatá, rotuje potřetí a jenom pár minut zbývá k naplnění známýho úsloví "Třikrát a dost". Chtěl bych vám oznámit, která skladba je dobrá a která ne. Chtěl bych strašně moc, ale nejde to. Všechno mi splynulo. Po třech poslechnutích nejsem schopnej vypíchnout jedinou věc kromě otvíráku "Schrei". Tam ještě vnímám, od třetí minuty je to nuda. Nuda, která se táhne. Nezachrání to ani životníma zkušenostma nasáklý vokál Billyho. Podle jeho projevu je jasný, že toho zažil hodně. Několik rvaček (počítám i ty ve školce), dvě holky (počítám i ty ve školce) a pár velkejch průserů (počítám i ty ve školce). Možná už kouká na porno, ale asi i hodně na počasí. Procítěná "Durch Den Monsun" budiž důkazem.

Pokud se ještě v noci počůráváte, asi vás bude bavit poslouchat kecy o životě od šestnáctiletýho fakana. "Leb' Die Sekunde / Hier Und Jetzt - Halt Sie Fest / Leb' Die Sekunde / Hier Und Jetzt - Halt Sie Fest / Sonst Is Sie Weg - Sonst Ist Sie Weg." Já už mám krabici od plín plnou hraček z dětství a strčenou pod postelí docela dlouho. Pokud na vaši ještě nestihnul sednout prach, zkuste Tokio Hotel. Jestli už ale každej den nevyžadujete ke svačině přesnídávku hysterickym pláčem, podívejte se po něčem jinym. Já se jdu oblíct a šupem tuhle sračku (ano, čtete správně!) odnesu z dosahu mýho přehrávače. Bod za booklet.