Když se pořádně rozhlédnete do všech koutů paní hudby, těžko budete hledat obdobu Enyi. Ta už po léta servíruje bezbřehá putování světem emocí v brouzdališti stylu new age. Pevně si střeží své soukromí a bydlí na jedné postarší usedlosti, kde v tichosti okolního světa skládá nové kompozice. Nemohu se ubránit dojmu, že čím je starší, tím se z ní stává krásnější dáma. Její výrobní proces není zrovna rychlý, protože sama natáčí všechny nástroje a vokály, a za ta léta se vůbec nezměnil. Má okolo sebe jen dva blízké spolupracovníky. Producenta Nicka Ryana a jeho choť Romu, která píše básně a je zdrojem inspirace. Texty na "Amarantine" mají blízký básnický charakter a Enya poprvé sáhla i po již knižně vydaných básních ze sbírky "Water Shows The Hidden Heart". Nedokáže nijak zásadně odbočit ze své tvorby, protože moc dobře ví, jak by bylo kruté odmítnutí jejích fanoušků. Šestá porce emocí úzce navazuje na minulé dějství "A Day Without Rain", které vyšlo před pěti lety.

Tento dlouhý časový prostor byl předělen jen vydáním sběratelského boxu "Only Time (The Collection)" a vstupem Enyi do gigantu jménem "Pán prstenů". Je to totiž její oblíbená knížka a pro první filmový díl "Společenstvo prstenu" natočila titulní kompozici "May It Be". "Amarantine" je komornější než předchozí opusy a tematicky se Enya opřela do svých pocitů, které proplouvají láskou a jejím vyprcháním nebo ztrátou blízké osoby. Album je věnováno Tonymu McAuleymu (zemřel v roce 2003) - producentovi BBC, který propagoval irskou kulturu. On byl právě tou osobou, která dostala Enyu do povědomí, postaral se totiž o to, aby natočila hudbu pro seriál "The Celts". Neméně se věnuje přírodním jevům, jako je déšť nebo zpěv toku řeky - téma vodního živle po "A Day Without Rain" nikterak neustoupilo. Ukázky z básnické kolekce Romy Ryan "Water Shows The Hidden Heart" nejsou zpívány anglicky, ale jazykem pojmenovaným "loxian", což je podle autorky futuristický jazyk budoucnosti ze vzdálené planety.

"Amarantine" nezačíná klasickou instrumentální skladbou, která by zároveň dala název celému albu. "Less Than A Pearl" je první ze tří ukázek zpěvu v "loxian" jazyku. Stejně tak promlouvají i "The River Sings", v níž výrazně tepe srdce elektrického přístroje, a "Water Shows The Hidden Heart" je pompézním finálem, v kterém se objevují náznaky až operně laděných hlasů. Japonsky zpívaná "Sumiregusa" je tajuplnou kráskou, která uhrane každým poslechem. Jedinou instrumentálně podchycenou kompozicí je "Drifting" - ta zabírá místo mezi poklidnou "A Moment Lost" a vánočně laděnou "Amid The Falling Snow". Pokud hledáte vrcholy celé desky, můžete je nalézt mezi "It's In The Rain", "Long Long Journey" nebo posmutnělou "Someone Said Goodbye".

Enya je dokonale zavedená a registrovaná značka u miliónů posluchačů, kteří si "Amarantine" nenechají uniknout. Splnila svůj závazek a přichystala hudbu provoněnou aromatickou lampou, která najde své dokonalé místo v tomto období, kdy většinu času trávíte v teple domova. "Amarantine" nebortí zaběhlé obrazy tvorby Enyi, ale vadí to snad někomu? Troufám si říci, že ne a je to tak jedině dobře. Zatím si nedokážu představit, že by Enya vyjela na turné, protože toto vše přetransformovat by nebyl zrovna lehký úkol, ale jedna velká výzva.