Zuzana Navarová opustila tento svět příliš brzy a zároveň příliš nedávno, aby bylo možno k čemukoliv, co se jí týká, přistupovat s dostatečným nadhledem. Možná jsem naivní, možná (a byl bych tomu rád) ne, ale já zkrátka doufám, že slovutná Akademie ocenila tuto výjimečnou zpěvačku a autorku nikoliv proto, že zemřela, nýbrž pro TO, co vytvořila. Stejně optimisticky jsem doufal, že očekávaný výběr z tvorby Zuzany Navarové vydaný u této příležitosti bude kvalitou odpovídat tomu, koho má připomínat. Hned na počátku musím ovšem ctěnému čtenáři sdělit, že v tomto ohledu mě vydavatelství EMI (a nezmiňuji firmu hned v úvodu recenze pro nic za nic) velmi zklamalo. Ale vezměme to popořádku.

Písničky na albu "Smutkům na kabát" jsou do jedné vynikající, výborně zahrané, skvěle zazpívané, citlivě zaranžované, plné emocí a citu a já nevím co ještě pěkného bych o nich napsal. Ač vznikaly v období řádově dvaceti let a na tomto kotoučku jsou poskládány zdánlivě bez ladu a skladu, působí dohromady kompaktním dojmem: Nerezovské trojhlasy, španělské nápěvy a plíhalovsko-kainarovská kytara vzájemně prolnuté si ohromně rozumí.

Být to tedy profilová deska toho, co kdy Zuzana Navarová vydala u EMI, byla by to kompilace vlastně dokonalá. Leč deska je prezentována jako "nahrávky z 90. let a ty poslední" s podtitulem "SÍŇ SLÁVY v hudebních cenách Anděl". Se starými nahrávkami, které Nerez udělal ještě pro Panton, bylo možno se popasovat poměrně se ctí díky živému albu "Stará láska Nerez a vy (live)", záznamům z archivu "Co se nevešlo" a vánoční desce "Nerez v Betlémě", které vyšly u EMI. Taktéž první sólová deska Navarové "Caribe" poskytla čtyři položky a Karel Plíhal také svoje zatím poslední studiové album vydal u téže firmy a své dobré přítelkyni na něm poskytl nemalý prostor, z kterého bylo lze vybírat. Nicméně veškeré, pro tvorbu Zuzany Navarové v devadesátých letech naprosto zásadní nahrávky, které vyšly u vydavatelství Indies, jsou naprosto ignorovány. Mít doma výběr vydaný u příležitosti uvedení do Síně slávy bez jediné skladby z takových kritikou i posluchači nadšeně přijatých klenotů, jako jsou alba "Skleněná vrba", "Zelené album", "Barvy všecky" a "Jako Šántidéví", znamená mít doma buď paskvil, nebo cédéčko, které si hraje na něco, čím v žádném případě není.

Nemám nejmenší tušení, co zabránilo pochopitelně možné dohodě mezi dvěma vydavatelstvími, důvodů může být mnoho. Faktem je, že firma Indies by mohla vydat jiný výběr a prezentovat jej úplně stejně, tedy jako "nahrávky z 90. let a ty poslední" a možná by to bylo výstižnější. A když k tomu všemu přičtu, že až na sice zasvěcené, leč stručné shrnutí kariéry Zuzany Navarové z pera Josefa Vlčka a informace o původních vydáních písní neobsahuje booklet žádné fotografie, texty písní či cokoliv dalšího, co by jej činilo zajímavým, a ani obal, jakkoliv působí pietně (chtěla by to ale vůbec Zuzana Navarová?), není žádný výtvarný zázrak, vychází mi z této rovnice neveselý výsledek. Tahle deska, byť, znovu opakuji, plná úžasných a nádherných písní, je spíchlá horkou jehlou a není kvalitním výběrem, důstojně mapujícím kariéru nejnovějšího obyvatele Síně slávy české hudby. A mě to velmi mrzí...