Když jsem se dozvěděl, že se do Prahy chystá na koncert Chuck Berry, jehož jméno je synonymem slova rock'n'roll, nevěřil jsem tak trochu svým uším. Kolik tomu člověku vlastně je, že ještě koncertuje? Sedmdesát osm mu je a koncertuje tak, že někteří o padesát šedesát let mladší by se mohli učit, jak má vypadat opravdová show. A protože tomuto pánovi v letech, kterému koluje v žilách černošská i indiánská krev, jeho Pražané (samozřejmě nejen) v naprosto vyprodané Lucerně rozumějí, bylo tu chladnou neděli potěšení na obou stranách. Na Chuckovi bylo vidět, že svůj rock'n'roll a zejména jeho živou podobu stále miluje, a na publiku všech věkových kategoriích bylo naopak znát, že miluje Chucka Berryho. Ale vezměme to pěkně po pořádku.

Jak bylo avizováno, v půl osmé večer nastoupila Berryho předkapela Joe Richardson Express z Austinu v Texasu. V sestavě kytara, basa, bicí předvedla směsku osmi vlastních i převzatých bluesrockových kousků. Neposlouchalo se to úplně špatně, ale až na jednu výjimku vše znělo tak nějak jednotvárně, až unyle. Navíc kytaristovy pokusy o exhibiční sóla často zůstávaly pouhými nepříliš vydařenými pokusy. Každopádně se těch pětatřicet minut dalo přežít bez nějaké větší újmy. Horší už to bylo s další pětatřicetiminutovkou, během které se na pódiu nedělo nic. V lepším případě zněla z reproduktorů hudba padesátých a šedesátých let (nejen rock'n'rollová) a na dvou obrazovkách zavěšených nad pódiem k tomu běžely dobové snímky, v tom horším měli návštěvníci možnost vyslechnout a shlédnout několikero reklam.

Pět minut před tři čtvrtě na devět bylo ale vše nemilé zapomenuto. Na pódiu se objevil bubeník, baskytarista a klávesista a po nich za obrovského aplausu sám mistr Berry. V neuvěřitelně blýskavé červené košili a bílé námořnické kšiltovce rozvážně přistoupil k mikrofonu a bez varování spustil "Roll Over Beethoven"! Zvolená tónina byla poněkud zvláštní, souhra kapely v první skladbě lehce pokulhávala, ale sálem to jenom jiskřilo. Kdo snad měl obavy, že se ten večer nebude dostávat hitů, byl okamžitě uklidněn peckami jako "Sweet Little Sixteen" nebo "Memphis, Tennesse". "This Is A Blues!" oznámil rozesmátý Chuck publiku a spustil na svou kytaru bluesovou předehru, aby v okamžiku, kdy se celá kapela chytla a přidala se s tesklivým doprovodem, hrábl do strun v neuvěřitelně rychlém sólu a hned po něm zahulákal do mikrofonu "Oh! Carol". Muzikanti však vypadali, že se nenechají ničím příliš zmást, i když basák někdy horko těžko lovil ušima i očima, v jaké že tónině se zrovna maestro rozhodl hrát. Klávesista byl z rodu nic neřešících, improvizaci evidentně milujících hudebníků, a třetí ruka coby výpomoc v sóle (patřila samozřejmě Chuckovi) jej evidentně potěšila. A když to došlo tak daleko, že Berry utrhl strunu, tak bez zaváhání vrazil svojí kytaru basistovi, zabavil jeho nástroj a nadšenému publiku zapěl svojí rozhodně neotřelou verzi Stingova hitu "Every Breathe You Take", aby vzápětí usedl za klavír a jal se improvizovat v bluesové náladě, což zaskočilo techniky, kteří rychle přemisťovali ke klávesám mikrofon. A jakmile byla kytara v pořádku zpět, přišel další hit - "Johnny B. Good".

Skladba střídala skladbu (došlo i třeba na "Rock'n'Roll Music" nebo "Maybelline"), Chuck bavil publikum, muzikanty i sebe a věk byste mu nehádali ani omylem. Prsty mu běhaly po hmatníku neuvěřitelným tempem a pokud se rozhodl zazpívat nějakou pasáž pečlivě, hlas zněl jak zvon. To sice nebylo zrovna pravidlem, protože jeho chuť bavit lidi byla mnohdy silnější než muzikantská preciznost, nicméně pochybuji, že to někomu z návštěvníků koncertu vadilo. A když při závěrečné improvizaci s citacemi několika rock'n'rollových hitů a textem skládajícím poklonu pražskému publiku došlo i na slavný kachní krok, dosáhlo nadšení publika vrcholu. Za stálého sólování zašel Chuck Berry za oponu, kde neviděn dohrál poslední takty a jeho hodinová show byla u konce. Žádná kdovíjak nápaditá světla, žádné monstrózní projekce - jen nálož víc jak čtyřicetiletých hitů, kytara a neuvěřitelná energie, nadšení a schopnost bavit lidi. To byl koncert Chucka Berryho, krále rock'n'rollu, v pražské Lucerně.

Chuck Berry, Lucerna, Praha, 16. 1. 2005