Není to ani rok, co jsem tu rozebíral jeho první desku nazvanou velice prostince "I". V té době, kdy u nás vyšla, už byl vítězem World Idol a celý svět obdivoval jeho hlas a skladatelské umění. U nás deska vyšla až společně se startem Česko hledá SuperStar, protože do té doby by to asi nemělo význam. Vždyť nebyl vůbec známý ani hezký. Jako jeden z mála idolů tehdy vydal téměř čistě autorskou desku, která vůbec nezněla špatně, ba právě naopak, což je i dnes věc takřka nevídaná, tedy bráno v rámci těchto soutěží. Nyní vychází Kurtu Nilsenovi nová deska, která by měla jeho postavení na hudební scéně potvrdit. Název "A Part Of Me" velice přesně vystihuje i charakter celé nahrávky.

Zatímco na předchozí desce bylo ještě několik písniček převzatých, či napsaných jiným autorem, "A Part Of Me" je již čistě autorská deska. Nese se na podobné vlně jako "I", akorát vyznívá daleko osobněji. Kurt Nilsen, jehož hlas je tak podobný hlasu Bona Voxe, se opět pustil do rockových melancholických věcí, které evokují některé nahrávky Boba Dylana. Ostatně do této pozice se Kurt staví již v obalu desky, kde je vyfocen v retro stylu pouze s kytarou a archaickým mikrofonem. Nahrávka je navíc doslova ořezaná na kost, co se týče nástrojů a aranžmá, čímž se jí dostává ještě folkovějšího nádechu. Akustickou kytaru, která celé desce vévodí, si navíc Kurt Nilsen nahrál sám. Silnou stránkou jsou opět melodie, které sice neslibují na první poslech žádný velký hit, ale pokud některou z písniček začnou hrát rádia, může to být ten typ singlu, který se bude hrát ještě za deset let.

Nicméně "A Part Of Me" má i dva kazy. Prvním záporem, který je vidět již z informací o desc,e je, že je poměrně krátká. Pětatřicet minut je už skoro EP, ale na druhou stranu možná to byl i trochu záměr. Horší je, že stejně jako předchozí "I" se jako celek slévá do jedné monotónní skladby. Právě asi z tohoto důvodu nejsem schopen říct, která písnička má hitové ambice. V kontextu celé desky totiž žádná výrazně nevyniká ani nepropadá.

"A Part Of Me" je opět velice slušná deska, u které je zajímavé, že jeden z výše popsaných záporů trochu eliminuje druhý. Jednoduše řečeno - za tak krátkou dobu vás tato deska nezačne nudit. Druhou deskou Kurt Nilsen zcela jasně ukázal, že si jde svojí cestou dál a je tomu jen a jen dobře. U něj je dobře vidět, že Idol má přeci jen nějaký význam, protože jinak by se s největší pravděpodobností o Kurtovi Nilsenovi svět nikdy nedozvěděl.