Když si přečtete v bookletu desky "Nejsem superstar" úvodní text o Martinu Hranáčovi, musíte nabýt pocitu, že se vám dostává do ruky deska, která bude něčím nezapomenutelným, což se ostatně i povedlo, bohužel ale asi ne tak, jak by si vydavatel přál. V textu naleznete, že Martin Hranáč působil v divadle Semafor, kde spolupracoval s Jiřím Suchým a Jiří Menzelem, a posluchači je slibován styl, který hraje například Robbie Williams, Cher, Ricky Martin a dokonce prý i šanson, jak ho u nás produkují Hapka a Horáček. Už tento text mi přišel dost přitažený za vlasy, ovšem to, co přišlo po prvním, a musím říct, že i jediném poslechu, se dá jen stěží vyjádřit jako rozčarování.

Nejprve několik faktů. O hudbu a částečně i o produkci se postaral Tomáš Kympl, který píše hudbu například Heleně Vondráčkové, Haně Zagorové, Kateřině Brožové a jiným. Texty si Martin Hranáč napsal z velké většiny sám a některými přispěl na desku Sergey Morev. Upřímně řečeno nevím, co bych měl kritizovat dřív a více. Začnu asi se samotným zpěvem. To, že se Martin Hranáč neprobojoval v SuperStar ani do čtyřicítky, nebyla nejspíš náhoda, protože si dovolím napsat, že vůbec neumí zpívat. Jakési hrdelní chrčení se opravdu nedá považovat za zpěv. Zlatý Dalibor Janda! Se zpěvem současně i padá hudební stránka, jelikož jakýkoliv zajímavý nápad, dá-li se tam vůbec jaký najít, zabije hrozná produkce a výše zmíněný zpěv. K textové stránce již vůbec nemá smysl něco psát. Snad bych zde zmínil ukázku refrénu z písničky "Blbá", která vypovídá o všem, klidně by mohla být i písničkou titulní: "Seš slepá, seš hluchá, nebo úplně blbá, nebo snad teplá". Uznejte, že již toto o lecčems vypovídá. Jediné, čím snad může Martin Hranáč zaujmout, je vzhled, na který by mohl ulovit nějakou fanynku, ale ani tomu bych moc nevěřil, protože na fotkách působí až příliš kýčovitě, stejně jako celá deska.

S klidným svědomím mohu říct, že deska Martina Hranáče "Nejsem superstar" je jednoznačně tím nejhorším, co jsem kdy slyšel. Opravdu netuším, co vedlo firmu, aby tuto desku vydala, protože počet bodů, který této desce dávám, je přesně roven počtu poslechů, které jsem byl schopen vytrpět. Vzdáleně mi to připomíná mučení "Žhavení lebky zvané Budík", ať už je to cokoliv. V bookletu je ještě napsáno takovéto přání: "Toto CD by mělo být jako dobrý parfém, který se jemně vpíjí pod kůži a zanechává ve vás pocity, že žádný jiný už nechcete," ale mně spíše připomíná lacinou voňavku žákyně Emmerové (příznivci povídek Šimka a Grossmana jistě budou vědět, o čem je řeč), která ve mně vyvolává pocity zcela opačné, než by si autor textu přál.