Až příliš klidná jatka

20.09.2004 05:00 - Antonín Kocábek | foto: facebook interpreta

Nick Cave je tu s novinkou, a to hned s dvojitou porcí - "Abattoir Blues / The Lyre Of Orpheus". Ta nepřináší příliš třeskutých překvapení, ale přesto se laťkou kvality může bez uzardění postavit do řady s mnohými svými předchůdci. Více si o tom můžete přečíst právě dnes.
7/10

Nick Cave And The Bad Seeds - Abattoir Blues / The Lyre Of Orpheus

Skladby: CD1 - Get Ready For Love, Cannibal's Hymn, Hiding All Away, Messiah Ward, There She Goes, My Beautiful World, Nature Boy, Abattoir Blues, Let The Bells Ring, Fable Of The Brown Ape - CD2 - The Lyre Of Orpheus, Breathless, Babe, You Turn Me On, Easy Money, Supernaturally, Spell, Carry Me, O Children
Celkový čas: 43:04 + 39:23
Vydavatel: EMI
Původem Australan Nick Cave už není žádný mladík a má za sebou léta, pro něž přívlastek "divoká" je jen slabým odvarem skutečného stavu věci. Stárne s grácií sobě vlastní, a tak těžko překvapí, že postupující trend zklidňování, výrazně patrný již počínaje deskou "The Boatman's Call", ho neopustil ani na nové studiové nahrávce. Ta vznikala v Paříži a snad i pověstný genius loci tohoto města se vetřel do jejího zvuku i celkového vyznění. Deska, bedlivě očekávána všemi skalními příznivci, vznikala již bez dlouholeté výrazné persóny doprovodných The Bad Seeds, kytaristy Blixy Bargelda, ale v konfrontaci s výsledkem se nezdá, že by to její zvuk nějak podstatně poznamenalo. Vedle protagonistovy tradiční pravé ruky, multiinstrumentalisty a nyní již výsadního kytaristy Micka Harveyho, se tentokrát překvapivě nejvíce prosadil Warren Ellis (doufám, že si ještě najde čas i na své Dirty Three), který tu nahrál vedle houslí i mandolínu, flétnu a buzuki. Zbytek sestavy kapely je bez proměn, nově zvuk obohatil jen třetí klávesista James Johnston, obsluhující varhany. Nejvýraznějším prvkem novinky je však Cavem přizvaný hostující London Community Gospel Choir. Což má ale háček. Jestliže totiž s prvním vstupem příjemně osvěžuje a dodává potřebné dráždivé napětí, později občas připomíná přemíru koření na jinak chutné delikatese.

Růžový disk s dryáčnickým a trochu zavádějícím názvem "Jateční blues" se rozjíždí bez obvyklého navození nálady či případného intra a hází bez varování do hloubky plavce i začátečníky. Jenomže co do nadupanějších poloh je to zároveň i pověstná labutí píseň. Zapomeňte na zběsilost ranných The Bad Seeds, natož pak na předcházející The Birthday Party. Už druhá "Cannibal's Hymn" totiž přináší nejen obvyklý bluesově-šansonový nádech se skvělým načasováním, vygradovanou atmosféru a nádhernou klenutou melodii, ale hlavně zklidnění a nastínění toho, o čem to celé v následujících minutách bude. Ovšem nápěvy jakoby se na téhle desce už dostávaly do pozadí a byly potlačeny na pouhou doprovodnou roli zpívaného sdělení, které je tentokrát tím nejdůležitějším. Viz třeba geniální refrén zmiňované skladby o tom, že pokud obědváte s kanibaly, je pravděpodobné, že dříve či později budete také sežráni. A ačkoliv se ještě v průběhu několikrát nahrávka probudí, vždy je to jen svižnější tempo nebo okamžiky dramatičtějšího napětí, nicméně celkově je už oproštěna od bývalé časté agresivity, experimentů se zvukem a hlukových extravagancí. Oproti minulosti tu Cave a jeho suita předkládají materiál, který je daleko posluchačsky vstřícnější, plný naděje a prostý dřívějších depresí.

Jestliže se ovšem první polovina ještě nese v relativně pestrém duchu, přiznejme si natvrdo, že bledězelený druhý kotouček nepřináší nic, co bychom od pana Cavea již v minulosti neslyšeli, a výraznějších nápadů je tu pomálu. V momentě, kdy nahrávka doznívá, se navíc nelze zbavit dojmu, že rozsah dvojalba byl zcela účelový. Výsledná stopáž jen o něco málo překračuje rozsah běžného cédéčka, a ne že by se tu nenašla vata, kterou by nebylo možno oželet. Z řady tuctových cajdáků vystupuje hlavně živější "Supernaturally", mnohé další písně by nevyzněly výrazně odlišně ani při sólové interpretaci s pouhým doprovodem klavíru. Hudba působí často nepřipraveně, jakoby improvizovaně tryskala z momentálního rozpoložení autora až ve studiu a zůstává zcela ve stínu textů. Posluchačova absence perfektní znalosti angličtiny pro celkové vyznění znamená zákonitě výrazné ochuzení.

Aby bylo jasno - to album vůbec není špatné, od mnohých Caveových kolegů by tahle kolekce byla klenotem jejich tvorby a hotovým majstrštykem, ale v tomto případě je už laťka z minulosti nastavena přece jen o něco výše. Navíc před patnácti, neřkuli dvaceti lety bychom mohli nad čerstvou existencí těchto příjemných písniček zajásat, dnes často působí trochu archaicky a především opatrně, jako by se jejich interpret už bál zariskovat přízeň té konzervativnější části svého publika. Skladby jsou skvěle zaranžované, tradičně s citem podané i muzikantsky dokonalé, obal je výtvarně geniálně jednoduchý a graficky čistý. Přesto je jeho aktuální novinka jen milá a nenáročná kulisa, která by asi skvěle zafungovala například v libovolném filmu. Na druhou stranu to pořád ještě ale není běžné spotřební zboží, což samo o sobě není málo. Zbytek už je jen na nárocích a rozpoložení posluchačově.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY