Kalifornská hudební legenda šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let, kapela Beach Boys, dnes už mladé generaci posluchačů nejspíše mnoho neřekne. Jisté procento bude vědět, že měla v repertoáru spoustu líbivých písniček o autech, dívkách a letním dovádění, desky jako "Pet Sounds", "Sunflower" či "Smile" se ovšem v soukromých fonotékách zrovna frekventovaně vyskytovat nebudou. A pokud vám nic neříkají Beach Boys, těžko budete vědět, kdo že je to Brian Wilson, zpěvák, muzikant, producent a snad nejvýraznější člen BB, zároveň však také obskurní postava trpící duševními potížemi a drogovou závislostí. Po rozpadu své mateřské kapely se dal na sólovou dráhu, v roce 1988 vydal debut "Brian Wilson", o deset let později "Imagination" a nyní přichází s třetí studiovkou "Gettin' In Over My Head". Vzhledem k tomu, že se stále drží víceméně toho samého osvědčeného zvuku, je jasné, že u starších fanoušků má vyhráno. Je však jeho novinková nahrávka schopná oslovit také ty, kteří éru Beach Boys nezažili a ono nadpozemské fluidum z jeho hlasu necítí?

Odpověď zní - záleží na tom, jestli je dotyčný nepamětník ochotný poslouchat a vnímat, aniž by desku odsoudil hned po prvním poslechu. Na ten se totiž nahrávka zdá neuvěřitelně utahaná, skladby splývají v jeden rozňahňaný celek a posluchač tak má nutkání dívat se na zadní stranu krabičky, zda-li nejde o nějakou reedici desítky let staré desky (nic proti zlatému fondu, samozřejmě). Wilsonovi to zpívá pěkně, zvuk i aranže jsou taky v pořádku, co však dělá poněkud tragikomický dojem, jsou staromódní, vzdychavé wůhů-sbory, které z desky činí zbytečně utahanou slaďárnu, jež by možná brala dech před třiceti lety, v dnešní době však evokuje spíše protivnou umělost všelijakých boybandů, kterých máme všichni až po krk. Klíčem k "Gettin' In Over My Head" je přijmout fakt, že posloucháte chlápka, jenž v popové hudbě působí již přes padesát let a připomenout si okřídlené heslo o starých psech a nových kouscích (celé album aranžoval a produkoval sám). Potom seznáte, že jste po něm vlastně ani nic jiného chtít nemohli, překousnete kýčovitost desky, dáte ji ještě pár šancí a nakonec se do ní třeba i zamilujete. Jestli ovšem čekáte, že Wilson přichází s něčím novým, ne-li snad překvapivým, vzdejte to předem. Album není v podstatě ničím jiným, než sólovkou exčlena Beach Boys, co dělá písničky à la Beach Boys. A že se o přední stranu pohledného bookletu postaral Peter Blake, člověk, který stojí za obalem LP "Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band" legendárních Beatles, ani že na ní participovali slavní Eric Clapton, Elton John i sám Sir Paul McCartney, což jí může na první pohled dát jakýsi punc výjimečnosti, originalitu desky už nezachrání.

Když v úvodní "How Could We Still Be Dancin'" zazní hlas a piano Eltona Johna, řeknete si, dobře, asi to fakt umí, ale co s tím dál? O něco větší dojem na vás pak udělá Claptonova kytara v rockem nasáklé "City Blues", nebylo by však ještě efektnější nechat Erica také zazpívat? Úroveň alba tak pozvedne až "A Friend Like You", jednoduše kouzelná písnička s velikým McCartneym v čele (a to prosím nejsem žádný velký Beatle-maniak). Kam se na ni hrabe nostalgická "Soul Searching", v níž zní hlas Carla Wilsona, Brianova bratra a dalšího z Beach Boys, jenž zemřel už před osmi lety - slyšet v jedné písni zakládající členy někdejších kapel, které ve stejné době nezávisle na sobě pomáhaly udávat zvuk tehdejší éry, je prostě památný okamžik a hotovo. Ptáte se na skladby, na něž byl Wilson sám? "You've Touched Me" má neobyčejně uslintaný začátek, v zápětí se ale přemění v příjemnou pohodičku, "Desert Drive" je sympatická pianovka, nijak neurazí ani "Make A Wish", přičemž všechny tři jmenované si lze docela dobře představit na desce Beach Boys. "Rainbow Eyes" udělá dojem povedenými smyčcovými party, "Saturday Morning In The City" je hravá a "Don't Let Her Know She's Angel" zase romantická, "Gettin' In Over My Head", "Fairy Tale" i závěrečná "The Waltz" by naopak jednoho uspaly. Co ovšem nahrávku jako celek sráží nejvíce, jsou místy nevzrušivé a vcelku absurdní texty - slabých momentů typu "rainbow eyes / red, yellow, blue / rainbow eyes / I want you," je zde na můj vkus až moc.

I když není ničím převratným, deska "Gettin' In Over My Head" rozhodně poslouchatelná je (pokud tedy nepatříte přímo k odpůrcům popové muziky, která je starší než čtvrt století). Dělá sice mírnější dojem, že pro dnešní dobu je už poněkud nepoužitelná, písničky jsou to ale pěkné.