Pražští hardrockeři Votchi přichystali na konec května novou desku "Unicorn". Navázali jí na úspěšný pokus "Scary Woman", s jehož pomocí vybojovali před dvěma roky bronz na soutěži Rock Made In Gambrinus. Na novince Votchi rozvíjejí to, čím zaujali v minulosti - instrumentálně propracovaným hardrockem á la sedmdesátá léta.
Mezi čtenáři musicserver.cz vcelku hodně diskutovaná skupina
Votchi vydala po dvou letech opět nové cédéčko. Jmenuje se "Unicorn", tedy jednorožec, a kapela se na něm prezentuje tak, jak se sluší a patří - dělá drobné krůčky různými směry kolem neochvějného totemu tradičního hardrocku. Přesně, jak si na ni posluchači zvykli na "Scary Woman", ale současně trochu jinak, aby bylo jasné, že
Votchi jsou zkrátka dobří hudebníci. A imitátoři také, o tom není pochyb. Proto všechno jsou tolik diskutabilní a rozporuplnou formací. Jedni je mají za obyčejné lenochy, kteří pouze kopírují léty ověřené postupy a užívají si tím nezasloužených úspěchů, jiní je považují málem za geniální soubor, který hrdě třímá prapor skutečné tvorby v poli bezbřehé komerce. Pravda bude, jako obyčejně, dílem tam a dílem tam.
Ono totiž není pochyb o tom, že
Votchi jsou velmi ambiciózní kapela, která celkem otevřeně přiznává, že chce uspět, chce vydělávat muzikou peníze a chce, aby si její desky kupovalo maximum lidí. Co se obchodu týče, mají
Votchi tah na bránu jako málokdo. Naštěstí je byznys v jejich případě vykoupen talentem, takže "hrabivé" úsilí nevyznívá ani zdaleka tak křečovitě. "Unicorn" je toho dobrým příkladem. Je to album, které je vlastně náročnější na poslech, než bylo "Scary Woman". Na něm byla každá píseň kořeněna vybranou melodií, která se snadno vryla do paměti. Teprve ve druhé linii stály instrumentální výkony, které sice odpovídaly muzikálnímu vzdělání většiny členů souboru, ale za chytlavými melodiemi prostě hrály spíše druhé housle. Na "Unicorn" jakoby se role otočily.
Nejhmatatelnějším rozdílem je ale zvuk nahrávky.
Votchi se na "Unicorn" proměnili z klasicky hardrockového souboru, který hřímal mnohdy zatraceně ostrými kytarovými riffy, v civilnější projekt, jenž dává větší prostor klidnějším hudebním polohám. Stále mají pražští
Votchi rock'n'rollový feeling a většina písní uhání v pověstném středním tempu, ale ona drsňácká valivost je vytracena. V podstatě je to dobře, peckám jako "Save My Friends" více sluší syrově rockové aranžmá namísto obstarožního heavymetalu. Protikladem ovšem je taková "Searching", která ukazuje, že
Votchi se zdaleka nezřekli výbušnosti a nadále dokáží připravit vydatný rychlostní nášup. "Unicorn" rozhodně není album popové, nebo dokonce komerční. To zase ne. Skupina jednak více rozvinula instrumentálnost, kterou ještě na "Scary Woman" krotila, jednak zůstala stále ukotvena citově v sedmdesátých letech.
Ti, kteří si
Votchi oblíbili pro jejich vstřícné melodie, které k jimi vzývanému žánru nerozličně patří, by se měli připravit, že "Unicorn" jim zabere dvakrát až třikrát tolik času, než se mu dostanou pod kůži. Pak na něm ovšem naleznou několik vydařených kousků ("Unicorn", "Demons's Eyes", "Lady Death"). Ryze subjektivní výhradou některých posluchačů může být, že
Votchi prostě hrají provařený, neexponovaný a přežitý styl. Objektivní reakcí by bylo, že to ale dělají dobře a s velkou dávkou talentu. Jedině zpěvák Marek Hnilica působí v týmu průměrnějším dojmem, což ale činí z
Votchi rázem lidštější projekt. Jak se to má s jejich imitátorstvím, resp. plagiátorstvím, těžko říct. Nelze se ubránit pocitu, že mydlí to, což už mnoho jiných před nimi. Asi nejtrefnější by bylo říct, že
Votchi jsou autonomní, svérázný, originální a nepochybně nadaný revival hardrocku. Snad by se tomu nebránila ani sama kapela.