V Českém Brodě u Prahy proběhl od soboty 3. do pondělí 5. července desátý ročník festivalu Rock For People. Ročník to byl výjimečný nejen kulatým výročím, ale také počasím, které se tentokrát rozmyslelo a nevyslalo nad atletický stadion a přilehlá zákoutí žádná mračna s deštěm. Jiná byla také - zvláště oproti loňskému roku - dramaturgie. Marně byste hledali obří megahvězdu typu Cypress Hill, místo ní do městečka dorazily méně provařené, ale přesto známé soubory jako Hooverphonic, Fun-Da-Mental či Life Of Agony. Nikoho a nic to nepoškodilo, protože, jak známo, je to hudba, co spojuje, nikoli jméno. Koho vnímat s odstupem času jako přirozenou veličinu, k níž se stáhla největší pozornost, nelze spolehlivě říct. Vážným kandidátem by byly Tři sestry či Mig 21, nebo Divokej Bill; ten má ale pozitivní doping, protože zapojil marketing a na pódium si pozval SuperStar Anetu Langerovou.

Když procházel návštěvník areálem, měl známý pocit prázdnoty, který plyne z rozlehlosti horní části prostoru, kde se vždy nachází jen pár stánků a spousty spících opilců. Pravý mumraj bublá až na dně. Tam, kde byly tři ze čtyř scén, desítky fastfoodů, "toitoiek", hluk, papír a špína. Takový je ostatně takřka každý festival, Rock For People odlišuje od zbytku skutečnost, že je prostě největší. Orientace není a nebyla v Brodě problém, napomáhalo jí také tématické rozložení: hlavní tahouni, řekněme, mainstreamového charakteru vystoupili na Stadion stage, tahouni alternativnějšího rázu (většinou kytarovějšího) na Centrum.cz stage. Zbylá dvě stanová pódia Club stage a Talent stage se podělila o převážně mladé soubory, přičemž prvně jmenované pódium poskytlo prostor hlavně těm agresivnějším rockerům a punkerům.

Že rozhodnutí pořadatelů z Ameba Production nepozvat nikoho příliš "velkého" bylo správné, se potvrdilo hned první den, tedy v sobotu 3. července. Hooverphonic z Belgie jako headliner Rock For People spíše pobavil, než nadchnul. Zpěvačka Geike Arneart se vyzývavě vyparádila na set a v duchu svého sporého oblečení se také vlnila a kroutila. Leč střídmý, křehký, příliš elegantní pop Hooverphonic mohl jen stěží dosáhnout toho, co se podařilo londýnským šílencům z Fun-Da-Mental. Kapela, která je tak politická, že i Rage Against The Machine jsou vedle ní bezkonfliktní selanka, uhranula dav okamžitě po svém nástupu. Zvolila ideální přístup - vypálila agresivní projektil hip hopu, drum'n'bassu a world music, jehož letovou dráhu postupně zrychlovala a zcela výjimečně zpomalovala. A baštili jí to všichni, soudě dle tisíců rozvášněných tanečníků, kteří mohli jen stěží rozumět rapovaným agitkám. Překladatele ale nebylo potřeba, neboť první slova koncertu byla: "Fuck America!" Došlo i na pálení vlajek atd.

Česko zastupovaly první den mnohé soubory, žádnému se ale kromě Migu 21 nepodařilo zastínit cizince. A že to možné bylo, o tom se přesvědčili i v neděli posluchači hned několikrát. Pravda, Kryštof, Southpaw, Anna K. nebo Ready Kirken trumfli punkové starochy z UK Subs či The Vibrators, ale co si budeme nalhávat, tyhle bandy do Čech jezdí každou chvíli, poněvadž jim tady kvete pšenka lepší než doma, takže to bylo vlastně takové Pyrrhovo vítězství. Aby ovšem nedošlo k mýlce, nikdo ze jmenovaných nezklamal, naopak. Všichni podali výkony adekvátní svému jménu, tedy přinejmenším kvalitní. Zklamali snad jen Monkey Business, kteří jako hvězdy večera nastoupili se zpožděním v řádu desítek minut (kvůli zradě techniky). Bohužel jejich set byl vlivem zkřehlého publika a málo intenzivního zvuku jen dalším zářezem na seznamu maratónu vystupujících. Ničím víc.

Neděle byla dnem požehnaným, protože v jejím harmonogramu byly položky, které nakonec upoutaly největší pozornost. Navíc kromě ranní oblačnosti bylo celý den příjemné počasí, které dávalo hudebníkům chuť hrát a lidem chuť bavit se. Skvělá atmosféra panovala v horkem zužovaných stanech při metalových explozích Fourth Face, Imodium, Eternal Fire nebo Flaming Cocks. V mnohém podobná nálada vládla pod širým nebem při punkových raziích Selfish, Spermbirds nebo německých Donots. Prvním náznakem přicházejícího hvězdného večera byli američtí Ill Niňo. Šestice dredovaných hromotluků z New Jersey, která se vehementně hlásí ke svým mexickým kořenům, Rock For People seznámila s nejklasičtějším nu-metalem se všemi jeho klady a zápory - bylo to energické, dravé, ambiciózní, ale zároveň místy až příliš melodické a bezbřeze rozevláté. I tak ale hutná jízda riffů pecek "How Can I Live" nebo "God Save Us" zanechala slušný dojem. Více umění, a proto menší odezva - to byli legendární Life Of Agony. Jejich koncert byl výborný, Keith Caputo nic neztratil ze své extravagantní pódiové performance a skupina předvedla jak tradiční materiál z desek "Soul Searching Sun" či "Ugly", tak z chystané novinky. "Je to jedna z nejinspirativnějších a nejkreativnějších hardcoreových kapel," hřímal zpěvák Ill Niňo. A měl pravdu.

Kam se ale zaoceánští rockeři hrabou na českou SuperStar Anetu Langerovou. Pořadatelé a Divokej Bill udělali geniální marketingový tah, když ji získali pro jednopísňovou účast na festivalu. Rázem o tom referovala všechna média a před vystoupením úvalských hochů bylo před hlavní scénou minimálně deset tisíc natěšených zvědavců. Langerová, jak se vědělo, přišla, aby vypomohla se skladbou "Malování". Tak se stalo, ale ruku na srdce, že by to byl zázrak, to rozhodně ne. Účel to však splnilo a Divokej Bill odehrál zbytek vystoupení za posluchačské návštěvy, které by se mu jinak nedostalo. Přitom předchozí Vypsaná fiXa i následný Čechomor zabrnkali stejně dobře, pokud ne lépe. Jenže SuperStar je superstar a ostatní mají smůlu. Kromě Tří sester. Ty vystoupily za tmy na dvojce a staly se zřejmě nejúspěšnějším tělesem celého festivalu. Razancí, humorem a odezvou překonaly dokonce i Mig 21 z předešlého dne.

V pondělí 5. července už bylo přeci jen znát, že se našlo mnoho takových, kteří po neděli odjeli. Nebyla jich většina, ale čtvrtina možná ano. Atmosféru to naštěstí nepoznamenalo, na její odpolední rozpoložení mělo vliv spíše spalující slunce, které odháněla dokonce i cisterna projíždějící areálem a kropící vodu po lidech. Ti to potřebovali hlavně po koncertu ústeckých UDG, vítězů Coca-Cola PopStar, kteří na Centrum.cz stage zodpověděli otázku, zda je porota zmíněné soutěže kompetentní. Ano, porota kompetentní je. UDG nadchli, navnadili a potěšili. To všechno během čtyřiceti minut jejich nadšeného ska-pop-rocku. S jejich tempem se mohli poměřovat až podstatně později španělští klasici Ska-P nebo Tleskač. Neméně radostné klima navnadily také soubory během punkového kolotoče v Club stage, to byla ale taková party pro kohouty, těžké boty a rozevlátý tanec. Naprosto jiná byla finská Värttinä na Stadion stage. Trio podmanivou lidovostí proplouvalo mezi publikem, které v předešlých hodinách uvyklo zcela jinému tempu a stylům, a omotávalo ho svou magičností a pro Čecha exotičností.

Pořadatelé letos dostali k desátým narozeninám RFP dva dárečky: zaprvé, ideální počasí na festival, které by dosud v historii jen těžko hledali; zadruhé, dramaturgický sklad, který znamenal odklon od loňského finančního neúspěchu, se osvědčil, protože lidé přišli opět a užívali si neméně dobře. A to i přes fakt, že spousta z nich musela bivakovat v hodně improvizovaných podmínkách, protože ani kemp, ani přilehlý sad neskýtaly dostatečně komfortní prostory. Někomu to vadilo a musel holt zatnout zuby, jiní si s tím nelámali hlavu rovnou. Tak to asi bylo i lepší, protože na festivaly, a do Brodu speciálně, se jezdí poslouchat a teprve potom spát (či přežívat), nikoli obráceně. Letos to vyšlo opět a snad i lépe než v minulých letech, protože se nepřihodila žádná pohroma, žádná komplikace. Tedy kromě neúčasti Česka ve finále Euro 2004 v Portugalsku.

Rock For People, Český Brod, 3. - 5.7.2004

Autor je redaktorem iDNES.