Lennyho Kravitze není třeba představovat, nechat si ujít první koncert u nás by musicserver.cz nemohl. A navíc, když měl tak slušné předkapely - Black Rebel Motorcycle Club a Stereophonics. Produkci Black Rebel Motorcycle Club jsem bohužel stihl pouze ve třech skladbách, zácpa na dálnici Brno-Praha úřadovala. Ale příliš toho nelituji. Na deskách mě jejich retrorock moc nechytil a naživo to bylo ještě horší. Moc za to asi nemohli, hlavním viníkem byl zvuk. Už dlouho jsem neslyšel takovou hlukovou "kouli", ze které se díky lehkým poryvům větru nebo hrátkám zvukaře vyloupl tu a tam nástroj. Role první předkapely je nevděčná, takže si budu myslet, že na samostatném koncertě to musí být lepší. BRMC začali určitě dřív než v inzerovaných sedm, skončili totiž už čtvrthodiny poté. Byl čas dvacet minut se sžít s areálem, který při koncertu sira Paula trpěl mnoha organizačními nedostatky. I když nemohu porovnat přímo, v tisku zmiňované problémy byly, myslím, vyřešeny. Záchodů, občerstvení dost, vchod i pódium taky v pohodě. I plocha nebyla tak hrozná, zbytky cihel a kamení měly výhodu, že je šlo navršit a udělat tak malý stupínek pro menší divačky, aby aspoň něco viděly. Jen používání těch žetonů místo peněz jsem nepochopil, festivaly je zavrhly, proč se objevily tady?

Druhá předkapela, velští Stereophonics mě mile překvapili, zvuk byl lepší, skladby také, nabudilo mě to sehnat si jejich desky. Melodické, občas skoro až líně se pohupující, nicméně pořád dost kytarové skladby byly dobrou přípravou na hlavní hvězdu večera. Třičtvrtěhodinka s nimi uplynula příjemně, aspoň si je teď už nebudu plést se Supergrass.

Ale v devět začalo to hlavní - instrumentální úvod, obrovské plátno zakrývající scénu spadlo a na scénu ve středu s velkými iniciály protagonisty nenastoupil redakční kolega, jak mě jako fór napadlo, ale konečně Lenny Kravitz a jeho doprovodní muzikanti. Lenny s hučkou na hlavě a oblečku á la 60.léta, odkud čerpá i hudebně. Scéna samotná byla střídmá, oproti předkapelám nepřibylo nic, pouze světla s přibývající tmou získávala svůj význam. Ale stačilo to, o kvalitě se rozhodovalo na pódiu. Lenny logicky chtěl publikum zahřát, takže zahájil dvěma "běžeckými" skladbami - na úvod z aktuální desky singlem "Where Are We Runnin'?" a následovala "Always On The Run" z druhé desky "Mama Said". Po nich měl nejdelší proslov na koncertě, kde se nelichotivě vyjádřil o politicích a podělil se o svůj názor, že skuečnou, duchovní, sílu má každý z nás. A ta je důležitá. A taky láska, samozřejmě, to zopakoval i následně. Pokračoval dalším hitem z druhé desky ("It Ain't Over 'Til It's Over"), zařadil i další dva nebo tři kusy z novinky včetně funkové "Sistamamalover", také "Dig In" z šesté řadovky. Před desátou hodinu sáhnul na debut ve "Fear", na konci usedl za bicí a spolu s kapelou si minimálně 10 minut zajamoval.

Tím publikum docela zchladil, ačkoliv bylo evidentní, že on sám si užívá. Přece jen většina byla zvědavá na hity, a celkově silnější příklon k funku se mohl zamlouvat hlavně Matěji Ruppertovi z Monkey Business, který se dal mezi posluchači zahlédnout. Ale stejně jakýkoliv Lennyho kontakt s publikem, a že se snažil o aspoň krátké povzbuzení, měl za následek nadšené reakce.

Po jamu dostal lidi do varu "smrtelnou" kombinací "American Woman", "Fly Away" a geniální "Are You Gonna Go My Way". Nejen v nich bylo vidět, jak moc je srostlý s kytarou, během koncertu je střídal jako své přítelkyně, proti deskám logicky zvukově přiostřil. Ačkoliv pro něj není problém si nahrát celé album sám, na pódiu se vůbec nenudili kytarista Craig Ross, kterého Lenny dvakrát představil, baskytara byla také značně slyšet. Riffy zjemňovala dechová sekce (dvě trubky a saxofon), ne moc slyšitelné klávesy a doprovodné vokály.

Tím však ve čtvrt na jedenáct skončil základní koncert. Po krátké pauze přidal pouze "I Belong To You" a nakonec debutovou "Let Love Rule". Ta však vystačila na 25 minut!, opět se víc než hodně jamovalo, Lenny dav postupně rozezpíval v refrénu, zdálo se, že se mu opravdu nechce skončit.

Není divu, koncert měl výbornou atmosféru, kterou ani předlouhé jamy nezadusily. Posluchačky rádií byly možná překvapené, jak ten jejich idol hraje tvrději než znají, nicméně Lennymu nikdo nesebere, že složil pěknou řádku hitů. Lenny ukázal, že má nyní blíž k Princovi nebo Jamesu Brownovi (který mezi jinými vyplňoval pauzu před koncertem) než k tolik předhazovanému Jimi Hendrixovi. I když i on by si ostré riffy Lennyho a parťáka Craiga určitě užíval bez ohledu na míru kopírování. Lenny byl do muziky ponořen, což se na početné publikum (odhaduji to až k patnácti tisícům!) přenášelo. Škarohlíd ve mně si nemůže odpustit komentář ohledně playlistu, místo dlouhého jamování bych uvítal více skladeb (nebo delší koncert), album "Circus" není tak špatné, aby z něj nezahrál ani skladbu. Ale po skončení koncertu se nedá říct nic jiného, než: Bravo Lenny! Reparát nové scény v hlavním městě proběhl podle mně dobře.

Lenny Kravitz, Stereophonics, Black Rebel Motorcycle Club, T-Mobile Park Kolbenova, Praha, 29.6.2004