Finská čtveřice The Crash poctila evropské publikum svou třetí deskou "Melodrama". Na ní se formace představuje jako talentovaná retropatrička, která se ráda otočí k discu sedmdesátých a osmdesátých let.
6/10
The Crash - Melodrama
Celkový čas: 41:37
Skladby: Prologue, Still Alive, Best Of The Best, Gigolo, Flash, It's Contagious, Oh What A Thing, What If I Meet You, Trouble, Catfight, Moonlight For Lovers, Star
Autor je redaktorem iDNES.
Co si budeme nalhávat, o
The Crash jsem měl před poslechem novinky "Melodrama" jen velice povšechné povědomí. Tušil jsem, že pocházejí z Finska, že hrají pop a že jsou minimálně ve své domovině velmi úspěšní. Toť vše. Kolega Parikrupa je v recenzi na předešlou, druhou desku
"Wildlife" označil za zdařilou skandinávskou kopii britpopových projektů. V tom případě asi udělali
The Crash od roku 2002 pořádný krok jiným směrem, protože "Melodrama" má mnohem blíž k discu osmdesátých let a nezřídka v něm rozpoznávám "vliv Michala Davida". Dvanáctipísňové CD se po celou svou délku nese v tanečních tónech, posluchač je kolíbán vazbou syntezátorových melodií a jakoby keyboardových aranží, které překlenuje vokál Teema Brunily, jenž představuje jakýsi mix
Macy Gray, Bretta Andersona ze
Suede a fistule Robina Gibba z
Bee Gees. Je to zvláštní poslech, nyní v jednadvacátém století, a zároveň moderní zábava v době lásky k retru.
Celé to je jako pohádka. Všude v bookletu najdete spousty rozverných zvířátek, lásky, přátelství a radosti. Taková je deska "Melodrama", jestli jsou tací i hoši z
The Crash je otázka. Ačkoli třeba hned druhá pecka "Still Alive" (mimochodem první singl) by v osmdesátých letech byla hitem číslo jedna na světových diskotékách, nelze jí upřít melodický tah na bránu, který musí zabírat i v roce 2004. Potěšující je, že
The Crash se nesnaží pouze předkládat triviální melodické hitíky k tajtrdlíkování, ale ve své produkci dávají přednost jak solidním muzikantským výkonům (viz basa v "Best Of The Best"), tak práci s tempem a rytmikou, takže "Melodrama" posluchačům servíruje nepravidelný sled pecek pomalých ("Oh What A Thing"), svižných ("Flash", "It's Contagious") i tak nějak prostředních ("Gigolo").
Stejně jako předchůdce "Wildlife" ani "Melodrama" není bez chyb. Především album zavání normální vykrádačkou muziky, která dominovala sedmdesátým a osmdesátým létům, snaha o nápodobu chytlavých tancovaček, které zaujmou a pobaví, je místy až příliš patrná. Slabinou nepochybně také je skutečnost, že mnoho z kousků
The Crash je navzájem snadno zaměnitelných a lišících se pouze v drobných melodických nuancích. Není třeba si nic nalhávat,
The Crash mají daleko k originalitě, nebál bych se je dokonce označit za oportunisty, kteří využívají tužeb hudbymilovného publika. Finská čtveřice to nicméně činí s grácií, s odvahou, s vkusem a ne bez talentu. To všechno daná negativa "vypáruje", takže zbude slušné, byť jen nadprůměrné popové album, jež neurazí.