Lidi, co se orientují na tvrdší scénu, už Lostprophets určitě znají, protože když někoho ocení ostrovní Kerrang! jako objev a skupinu roku 2001, tak to asi nebude žádná máčka. Debut "The Fake Sound Of Progress" se mi však do uší nedostal, a tak pro mě jsou oni i jejich aktuální dvojka "Start Something" novinkou.

Podle zvuku bych je dost jasně tipoval na americký původ, ale oni jsou to Welšani! Zvukově lze jejich muziku přiblížit následujícím receptem. Vezměte grunge a crossover, promíchejte, přidejte trochu nu-metalových, punkových i gotickorockových prvků. Servírujte nahlas a když si chcete zapařit. Když to převedeme na jména a zjednodušíme - Faith No More a Incubus okořenění Linkin Park nebo Disturbed a The Union Underground. Po prvním poslechu desky bych u takového názoru skončil a zabrblal bych si cosi o kopiích. Ale co se nestalo, po mnoha návštěvách alba v mém přehrávači si sice pořád myslím cosi o kopiích, ale přidám ocenění míchání různých náhledů na současnou melodickou rockovou muziku, a brblat už vůbec nebudu.

Čím to? Těžko říct. Když pominu to, že bych mohl být debil, který tomu nerozumí, bude to ještě něčím jiným. To, co oceňuji na výše zmíněných kapelách, Lostprophets mají také, ale vždy přidají trochu pohledu odjinud. V singlu "Last Train Home" je struktura písničky, hlavně ten refrén a bicí, docela neopunková (zdravíme Green Day nebo Offspring), ale přitvrzenější. Obdobně v dalším singlu "Burn Burn" (který je na datové stopě alba i jako klip) se hlavně v bicích nedají přeslechnout punkové vlivy, a přitom to neo-punkové kopie nepřipomene ani náhodou. Čtvrtá skladba "Make A Move" (a nejnovější singl) - začíná jako Linkin Park, dokonce i tak pokračuje, hodně chytlavý refrén, aby v závěru si trochu zakřičeli jako Disturbed nebo podobní, což opakují i v některých dalších skladbách. V "I Don't Know" připomenou Incubus až dost, i pěvecky, úvod "Hello Again" jsou zase Linkini jak vyšití, ale pokračují po svém, tolik kopírovaných vlivů se jinak než za vlastní styl Lostprophets označit nedá. V "A Million Miles" znějí skoro jako reinkarnovaní Faith No More, což je hodně dáno barvou zpěvákova hlasu, Mike Patton se musí smát, ale přidejte si smyčce (ne že by je FNM taky nepoužívali) a řvací doprovodné vokály a la LP.

Ne zrovna měkký zvuk, dvě kytary jsou znát (titulní skladba je skoro až sepulturovská, "We Are Godzilla, You Are Japan" je taky drsnější) je spíše v pozadí dobarven klávesami, samply nebo scratchováním. Nakažlivé melodičnosti mají v refrénech opravdu na rozdávání, tady se asi projevují vlivy britské scény, každá skladba je postavená na refrénu, který si za chvíli budete s kapelou zpívat.

A když už byste si mysleli, že vás přece jen nepřekvapí, přijde poslední "Sway", jediná pomalá skladba na desce. Vokálově ve slokách sice zase dost FNM, ale každopádně hypnoticky houpavá, s výraznými klávesami. Skladba přejde do ambientní klávesové instrumentální části, kterou párkrát zneklidní vstupy bicích.

Čili, Lostprophets kopírují již jinými předvedené ingredience, ale míchají je s přidanou hodnotou zatracené dobře. Není divu, že si je vybral Ozzy na svůj fesťák, asi ne kvůli tomu, že v úvodní skladbě by šlo na kratičkou chvíli zpěváka zaměnit dokonce právě za třesoucí se trosku rodinného sitcomu, ale jinak je tahle šestka chlápků naštěstí jinde. Docela škoda, že nebudou předskakovat Metallice, jak byla jedna z možností. Chtěl bych je vidět naživo, jestli umí předvést to, co na téhle desce, mohlo by to být zajímavější než retrorock Black Rebel Motorcycle Club. Aspoň by mohli napravit svou reputaci po ne jejich vinou nezdařeném koncertě v roce 2002 na Štvanici.