Čirý kýč a zhmotnělá komerce, to jsou The Calling

24.06.2004 05:00 - Luboš Kreč | foto: facebook interpreta

Popoví rockeři The Calling z Los Angeles před třemi roky zazářili ne zrovna kvalitní, ale rozhodně komerčně nabitou deskou "Camino Palmero". Její nástupkyně "Two" by zřejmě mohla dosáhnout téhož - vydělat dolary, aniž by nabídla ždibec umění.
4/10

The Calling - Two

Skladby: One By One, Our Lives, Things Will Go My Way, Chasing The Sun, Believing, Anything, If Only, Somebody Out There, Surrender, Dreaming In Red, Your Hope

Autor je redaktorem iDNES.

Celkový čas: 49:22
Vydavatel: BMG
Jsou dva, ač snad v minulosti jich bylo pět. Začínali jako metalisté, díru do světa udělali jako líbiví post-grungeři, nyní z nich jsou uhlazení a za hrob kýčovití popaři. Kdo to, kdo to, kdo to je? Kalifornští The Calling to jsou a já vás předem varuji, abyste si jejich novinku "Two" raději nekupovali. Ještě štěstí, že na internetu se nepíše na papír, protože by byla hromová škoda jím na tyhle povrchní olizovače plýtvat. Když jsme u toho vyhazování celulózy oknem - pěkný obal máte, hoši z The Calling, bylo ho ale za potřebí? Nestačila by růžová čtvrtka se srdíčkem, šípem, uhlovým andílkem a buclatým mráčkem? Když zpěvák Alex Band (to je výstižné jméno, že!) otevře svá jistě slaďoučká ústa, Scott Stapp z Creed se může zaradovat, protože jeho kritici v tu chvíli utichají, otáčejí šíje a s plnou vervou se sápou na Banda. "Kopírujete Stappa, že se nestydíte, vy plagiátore proradný," řvou na něj zarputile.

Ti dva chlapíci, kterým se říká mozky kapely, Aaron Kamina a Alex Band, vědí moc dobře, co se sluší a patří, pokud chce rocková skupina prorazit. Totiž že nesmí být rocková. Motta "jsme rockeři, ale rock fakt neděláme" se The Calling drží jako kanagom. První píseň z "Two" nazvaná "One By One" ještě ujde, duo se na ní odhodlalo k něčemu, co by se dalo nazvat křišťálově čistým kytarovým popem: melodie jako z pohádky, mužný vokál Banda, absolutně konzervativní aranže. Absolutně nehybné je ale všechno, co na "Two" lze zaslechnout, a vězte, že vesměs průměrný popový hit "One By One" představuje špičku tohohle alba. Na serveru All Music Guide dobře poznamenali, že The Calling jsou marnou snahou Ameriky získat své Savage Garden; Kaminovi s Bandem chybí nápady, náznak originality, chuť, přesvědčivost.

Dovedu si představit, že takovouto hudbu poslouchají fotbalisté, politici a vojáci. Ti první, protože nemusí nic luštit, všechno je polopatě podané a jako kopací meruna jasné. Druzí, politici, při poslechu "Two" sní, že takovou kapelu by rádi pozvali na mítink, neboť a) ona by fakt přijela, protože jí jde jenom o prachy, b) líbila by se důchodcům i pubescentům. No a konečně vojákům by uhranula skutečnost, že někdo může být ještě čitelnější než trojřad vycepovaných svobodníků. Ach ta disciplína, povzdechli by si. Opravdu nemá valného smyslu v tomto textu pokračovat, protože tady už by se chodilo jenom kolem louže a dumalo, proč tam jsou ty a ty kruhy.

The Calling jsou naprosto obyčejná popová kapela, zhmotnělá komerce, která sice ve srovnání s Modern Talking čiší uměním a extravagancí, ale my všichni víme, že němečtí hitmakeři nikdy nebyli bernou mincí poctivé muziky. The Calling můžou být rádi za těch dolních čtyřicet procent, protože na "Two" jsou dohromady tři DOCELA pěkné písničky. Zbytek je podprůměrný průměr, který někoho asi baví, mě teda ale jako každý americký kýč šeredně nudil.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY