Otázka zní: Máte rádi Tata Bojs? Ano? Tak na tom není nic divného. Znáte však někoho, kdo by je rád neměl, někoho, kdo by je upřímně nenáviděl? Udělal jsem si takovou drobnou anketku, ale žádného zarytého odpůrce TB jsem ve svém okolí prostě nenašel. Čím to, že je berou technaři i androši, drsní hudební kritici i čtrnáctileté panenky? A jak je možné, že se u nich výrazně neprojevil ani pěkně hnusný nešvar typický pro tzv. "zasvěcené publikum", které dokáže oblíbené kapely začít zavrhovat úměrně rychle ke stoupající popularitě a "komerčnímu" úspěchu? Je to tím, že jsou to prostě sympaťáci? Sympaťáci, kteří si rádi hrají - ať už s češtinou, s vizualizacemi svých muzikantských představ nebo s hudebními styly. Snad, nevím. Jsem jenom opravdu zvědavý, jestli si Tatáči svou pověst miláčků publika i kritiky udrží i po vydání "Nanoalba". Jedná se totiž o jejich možná nejkontroverznější počin.

Na začátku všeho byl nápad natočit album, které by vyprávělo příběh. Téma - mezilidské vztahy na pozadí světa (nano)technologií. Pokud se vám ale zdá koncept alba sledujícího osudy počítačového maniaka iToma, zatvrzelé "grínpísačky" Elišky, nebezpečně bláznivého docenta Tečky, jeho asistentky 90-60-90 a robotického psíka Hala jako ideální pro rozehrání pěkně ulítlé taškařice, jste na omylu. Tata Bojs totiž natočili svoji "nejvážnější" (viz ohromně působivá skladba "Léčitel" v podání hostujícího Jiřího Schmitzera), poměrně potemnělou a poslechově zpočátku dost náročnou desku. Asi tak - když vám ji pustím jednou a budu se vás natěšeně ptát, co říkáte na tu smršť hitů, pošlete mě s největší pravděpodobností do háje, maximálně zavrčíte, že je to pěkná nuda. Když vás však donutím vyslechnout si ji soustředěně ještě tak šestkrát, budete se mi omlouvat a škemrat, abych vám ji pustil poosmé.

Kapela si vytýčila opravdu hodně vysoký cíl. Nebezpečí číhalo na každém rohu. Přeci jenom, nepíše se rok 1975, ale 2004. Bude koncepční deska (moc složitě to už jenom zní) vůbec někoho zajímat? Bude téma natolik poutavé, aby jste se nezačali po deseti minutách nudit? A co písničky!? Nástrah čekalo mnoho, ty rozhodně největší v oblasti "libreta". Tata Bojs se nechali dobrovolně tématicky svázat, a právě proto nejsou tentokrát texty vždy tak samozřejmě lehké a vtipné, jako jsme u nich byli v minulosti zvyklí. Na "Nanoalbu" text občas rytmicky škobrtá a dýchavičně pokulhává za hudbou. Na druhou stranu je pravda, že si těchto nesrovnalostí po pár posleších vlastně ani nevšimnete. Přestože zde nenajdete perly formátu "Lasiček" nebo "Duševní", svěžích nápadů mají Mardoša s Milanem Caisem na skladě stále dost, což předvádějí třeba ve skladbě "Zmenšený" (..."je Laika v lidském těle / ale laik v likvidaci nepřítele..."). Celkově byla však nápaditost jednotlivých textů jednoznačně podřízena srozumitelnosti celku, který sice opravdu funguje tak, jak má, ale rozhodně víc než samotná dějová linie na vás zapůsobí celková místy až znepokojující, přitom vtahující atmosféra.

Když ale tvrdím, že po stránce textové zůstali Tata Bojs své pověsti přeci jen trochu dlužni, musím jedním dechem dodat, že vše vynahrazují nepřeberným množstvím hudebních a zvukových nápadů. Nové album působí jako taková drobná sumarizace. Jakoby pánové podškrtli svoji dosavadní kariéru - vynásobili eklektismus "Futuretra" dravostí "Ukončete nás...!", výsledek umocnili hravostí "Nekonečné stanice" a na konec přičetli popovou přitažlivost "Biorytmů". "Nanoalbum" je ohromně pestrá deska. Obsahuje mnoho rozmanitých hudebních poloh v rozsahu od skoro hácéčkového nářezu ("Boj") a moderně znějícího rocku (můj favorit - "Nemocná") až k čistokrevnému popu ("Virtuální duet", "Nový nanopilot") nebo jemným naznakům country ("Hal se zatoulal"). V tomto ohledu je nová deska více než dobrým následovníkem nepřekonatelného "Futuretra". Navíc to celé drží skvěle pohormadě, včetně nezanedbatelných dějových "posouváků" v nenapodobitelném podání Hala 9000, z nichž je navíc každý opatřen velice působivým, přitom jemným hudebním podkresem. No a komu by při dvacátém poslechu začal lézt Mardošův zrobotizovaný hlas na nervy, ten může stylově využít nekonečných možností moderní techniky a svůj přehrávač si jednoduše naprogramovat.

Suma sumárum - "Nanoalbum" je jednoduše skvělá a hlavně zábavná deska a já jí prostě věřím. Tata Bojs na ní opět potvrdili pozici jedné z nejzásadnější a hlavně nejzábavnějších českých porevolučních kapel. Za svoje neutuchající hravé hudební hledačství si zaslouží absolutorium.

P.S.: Pokud máte informací o "Nanoalbu" stále málo, zkuste průvodce po desce, či si počkejte několik dnů na názory jedenácti kolegů v první hromadné recenzi redaktorů musicserveru.