V bookletu svého indiesovského debutu píše Ondřej Fencl, ústřední postava multižánrového Hromosvodu, že "17 lízátek" je prvním počinem jeho mateřské formace, za nějž se nestydí. Ještě než bude řečeno cokoliv dalšího, vyslovme s výše uvedeným tvrzením opatrný souhlas. Dodejme však, že vedle studu není namístě ani spočinutí na vavřínech či jakémkoliv jiném rostlinstvu. Album obsahuje již v názvu specifikovaný počet skladeb, jejichž takřka výhradním autorem je zmíněný Ondřej Fencl (ročník 1981). Písně mapují téměř všechna stádia tvorby kapely od "dětských" let až po tzv. profesionální období od r. 2002. Jednotlivé skladby se pohybují v poměrně širokém žánrovém spektru od mírně netradičního folku přes klasický folk-rock až po názvuky blues a country. Výše uvedené může být dle chuti a nálady vnímáno jako chvályhodná žánrová pestrost či skladatelská roztříštěnost. Autor těchto řádků sám není schopen v této otázce jednoznačného soudu.

Tvorba Hromosvodu bývá přirovnávána k legendárnímu uskupení "č. p. 8", což je však - zatím? - spíše přání zainteresovaných než věrný odraz reality. Pokud jde o instrumentaci, tak se sice povětšinou akustické skladby nesou v duchu svých předchůdců, ovšem skladatelsky bude muset Ondřej Fencl přece jen urazit ještě nemalý kus cesty směrem k originalitě a výjimečnosti. Času na to má vzhledem ke svému věku dost a dost. Zúčastněným muzikantům nechybí patřičná dávka drzosti a energie, na první poslech je zřejmé, že mají leccos odehráno. Housle Markéty Pipkové jsou už teď jakýmsi poznávacím znamením kapely, o instrumentálních schopnostech šéfa souboru nelze pochybovat. Místy se však Fencl zejména při zpěvu neubrání přílišnému manýrismu a tlačení na pilu, které mnohdy vyznívá spíše naivně ("Beruško" se zajímavou citací "Stairway To Heaven" v závěru) či dokonce trapně ("Dům v plamenech"). Neškodilo by příště si přizvat někoho zkušenějšího, kdo by ukočíroval mnohdy hypertrofovaný zápal a snahu za každou cenu znít srdceryvně a upřímně. Stejně tak textům by mnohdy svědčilo krácení; nemálo z nich je folkově upovídaných a zbytečně na velké ploše opisují to, co by šlo říci dvěma slovy. Připomínají pak spíše mladistvé říkánky s umělými rýmy (s vizí/hmyzí, studí/rudí, blíží/sblíží). To je však neduh, s nímž se během své kariéry potýkali snad všichni muzikanti tohoto ranku. Ne každý je od kolébky Dylanem. Zcela nadbytečně pak vyznívá zařazení rádoby veselé parodie "Nedvědi nevědi", v níž skladatel toužil zesměšnit své negativní vzory. Nic proti tomu, bratrské dementění nesnese povícero posluchačů (včetně autora); je však třeba si v takovém případě dát veliký pozor, aby se ironický šleh neobrátil opačným směrem. Zde zařazená skladba bezpečně uspěje v závěrečné fázi maturitního večírku, na desce však vysloveně ruší.

Debutové album "17 lízátek" by určitě nemělo být důvodem k sebeuspokojení. Je první deskou kapely, která jde správným směrem, ale musí ještě urazit značný kus cesty. Má vše nezbytné, co k té cestě potřebuje, jenom najít správnou kombinaci.

P.S.: Příště doporučuji sehnat někoho, kdo bude schopen spáchat méně reál-socialistický obal. Tohle nezaujme nikoho.