Festival v podhradí zříceniny Okoř je znám svou otevřeností vůči všem možným a myslitelným hudebním žánrů. Od etnické hudby přes folk, pop až po rock nejtvrdšího ražení zde můžete slýchat každý rok. Ani letos tomu nebylo jinak a na hlavní scéně vystoupila opravdu pestrá škála umělců. Trochu se nezdařil zajímavý nápad s malou scénou, na které vystupovaly různé povětšinou etno hrající soubory vždy v přestávce mezi vystoupeními na hlavní scéně, protože díky tomu, že z reproduktorů zněly jak libé tóny z malé scény, tak zvukové zkoušky kapel, které chystaly vystoupení na scéně velké, znělo to občas trochu chaoticky.

Přesně podle programu úderem jedné hodiny odpolední nastoupila na pódium skupina Pan Kix a předvedla svoji variantu příjemného popu s houslemi a nezaměnitelným ženským ječivým vokálem. Následovala ukázka téhož žánru, to jest popu, ve velmi nudném podání kapely Beat In a jejich do Bono Voxe se stylizujícího frontmana Marka Černocha. Naprosto zbytečné, protože to samé hrající tři kytary, stále stejné rejstříky využívající klávesy, nezajímavá rytmika. Chce to zkrátka cvičit, cvičit, a až budou mít hudebníci pocit, že je to skvělé, tak znovu cvičit. To následný hardrockový nářez v podání Soul Invetion byla jiná káva. Jen by to chtělo více prostoru pro klávesy (když už je v kapele máme) a trochu vylepšit anglickou výslovnost, aby nezněla tak zoufale česky.

Jak se dělá dobrý, neotřelý pop předvedla východočeská naděje Deset očí se zpěvačkou, která dokazuje, že charisma není ke koupi. Jednoduše někdo má a někdo nemá a ona rozhodně má. Po příjemném popíku přišel další nářez, aneb česká varianta nu-metalových Linkin Park, zvaná Dolores Clan. Jejich podání tohoto žánru není špatné, ale proč poslouchat kopii, když je za velkou louží originál. Následující kapela byla první z tak zvaných velkých jmen: Laura a její tygři, tentokrát dokonce coby vzpomínka na staré dobré časy s Ilonou Csákovou. Výborní muzikanti, muzika šlape jako hodinky, zpěv bez nejmenší chybičky. Nicméně z neznámých příčin mě Laura ani tygři nikdy nebavili a ani tentokrát to nebylo jinak. Laura mě sice nebavila, ale hrála dobře. To další v pořadí Ultrablue laťku kvality rozhodně shodili velmi nízko a jejich podání "With Or Without You" od U2 dalo jejich slabému výkonu smutnou korunu. V nízké kvalitě předváděných výkonů bohužel pokračoval i František Sahula & Synové výčepu. Pravděpodobně ne málo podroušený frontman, hrdě se ke své opici hlásaje, radostně předváděl, že je možno zpívat falešně, chybně frázovat, plést si struny na kytaře a přesto dostat zaplaceno. Následující v pořadí O5 & Radeček hráli a zpívali sice bez chyb, ale také bez nápadu (snad vyjma sympatické otevřené podpory homosexuálně zaměřeným v jedné písni). A upřímně řečeno, jejich na odiv vystavované rudé pěticípé hvězdy na čepicích a tričkách mi připadají všelijaké, ale rozhodně ne vtipné.

Lehce po půl sedmé večer pak přišel první vrchol festivalu. Oskar Petr se svou skupinou Fabrica Atomica během půlhodinového vystoupení všem ukázal, co je to vynikající pop-rock. A ty housličky včetně jejich paní - prostě paráda a nadšené aplausy. To Petr Muk publikum rozdělil na dva tábory. Jedni nadšeně tleskali a zpívali se svým idolem, jiní mezi písněmi pokřikovali cosi o tom, že by měl urychleně opustit pódium, lépe možná katastr obce Okoř. Jednota v publiku ovšem zavládla při následujícím výstupu. Sice se do té chvíle přesně dle časového harmonogramu běžícího festivalu vloudil první časový skluz čítající dvacet minut, nicméně Dan Bárta & Illustratosphere si získali srdce, hlasivky a dlaně posluchačů během několika taktů a udrželi si je až do konce svého famózního vystoupení. V tu chvíli jsem nevnímal zimu ani přicházející únavu a jen jsem se nechal unášet na vlnách nádherných tónů. Kdo umí, ten zkrátka umí, a jestli je to jazz nebo pop, je mi srdečně jedno. Je to prostě krása.

Trošku nedopatřením se mezi hlavní hvězdy vetřelo rádoby irské České srdce. Jejich vystoupení v hlavním večerním čase může vysvětlit jen pořadatelská aktivita frontmana kapely v rámci okořského festivalu. Ale kolem jedenácté večerní to přišlo: BSP! Dle reklamního sloganu poprvé po sedmi letech spolu na jednom pódiu, ale jak mě ujistil kamarád, nebyla to pravda, neb toto seskupení viděl před dvěma lety na festivale v Malé skále. To ovšem nebylo vůbec důležité. Hity z obou alb tria Pavlíček - Střihavka - Balage rozproudily naplno krev v žilách všech návštěvníků - "Cukrářskej učeň", "I Don't Know", "Berkeley", "Holka čapni draka" a samozřejmě na závěr "Země vzdálená". Myslete si, co chcete, ale hlavně kvůli tomuhle jsem pod hrad Okoř jel a dobře jsem udělal.

Zima a velká únava pak učinily své a já se se svými společníky shodl, že po třiceti minutách z nového dne již nebudeme vyčkávat posledních dvou skupin, které chystaly svá vystoupení. Tudíž nemohu referovat o tom, jak vypadal set Katapultu, ani amerických hostů Twin Dragons, ale i tak věřte, že letošní ročník Okoře se šťávou měl šťávy vskutku dostatek. Takže kdo jste ohně loučí pod romantickou zříceninou letos nespatřil, příští rok tak doporučuji učinit.

Okoř se šťávou, Okoř, 22. května 2003

Velká scéna: Pan Kix, Beat In & Marek Černoch, Soul Invention, Deset očí, Dolores Clan, Laura a její tygři & Ilona Csáková, Ultrablue, František Sahula & Synové výčepu, O5 & Radeček, Oskar Petr & Fabrica Atomica, Petr Muk, Dan Bárta & Illustratoshere, České srdce, BSP, Katapult, Twin Dragons

Malá scéna: Ostaš, Bran, Dick o Brass, Múze, Eterity, Ondřej Smeykal, Jumping Drums, Tiditade, Pa-li-tchi