Česko si v pondělí odškrtlo další položku v imaginárním seznamu těch, kteří v hudbě něco znamenají a ještě do srdce Evropy nezavítali. Peter Gabriel patří k těm nemálo hudebníkům, kteří na svém kontě nemají vysloveně špatné album. Patří k těm, kteří přirozeně spojují generace fanoušků. Patří k těm, kteří mají svůj nezaměnitelný styl, a přestože se stále mění, vždy je na první poslech poznáte. Kdo byl v pondělí v hale s nějčastěji měněným názvem na světě, jistě potvrdí, že zmíněný pán (ročník 1950) rozhodně není z těch, kdo těží ze svých nehynoucích zásluh. Po třiceti letech sólové dráhy má za sebou řadu vynikajících alb plných písní, které vždy byly "trochu jiné". V případech, kdy k nám osoba Gabrielova formátu zavítá až poté, co za sebou má desetiletí umělecké dráhy, je zvykem - a povětšinou i nutností - zalitovat faktu, že sice lépe pozdě než nikdy, ale přeci jen, daná persona již je x let za horizontem svých tvůrčích sil. Autora nenapadá mnoho těch, pro něž by výše uvedené platilo méně než právě pro Gabriela. Jeho poslední řadovka "Up" je sice označována za velmi vydařenou, přesto je dle autorova názoru značně nedoceněná. Praha tedy neměla tu čest pouze se zakladatelem legendárních Genesis ani s člověkem, který kdysi natočil "Us" či "So"; zažila koncert někoho, kdo hudební trendy nenásleduje, ale vytváří. A ten někdo je na vrcholu sil.

Gabriel měl vždy štěstí (či nos?) na skvělé spolupracovníky a jeho poslední turné není výjimkou. Vedle mladých a talentovaných hudebníků jsou součástí jeho koncertní kapely takové ikony avantgardního rocku jako David Rhodes (Gabrielův letitý studiový hráč) či démonický basista Tony Levin se zkušenostmi od Gabriela samotného (už od prvních alb), ale třeba také člověk, kterého za dostatečně kvalitního instrumentalistu uznal i supernáročný šéf stylotvorných King Crimson Robert Fripp. Zvláštní postavení v kapele pak měla Gabrielova dcera Melanie, nikoliv nepohledná mladá dáma, jež bez potíží zvládla suplování mistrových (nejen) hudebních expartnerek (skvěle zastoupila jak Kate Bush v klasice "Games Without Frontiers", kdy se s tatínkem proháněla po pódiu na elektrických koloběžkách, tak křehounkou Sinead O'Connor v nádherné otvíračce alba "Us" "Come Talk To Me"). Koncertu samotného Gabriela předcházelo vystoupení liverpoolských Sizer Barker a rodáka z jižní Mauritánie Daby Toureho, takto v obou případech koní ze stáje Gabrielova vydavatelství Real World Music. Z dvacetiminutového bloku prvně zmíněných autor nezaregistroval nic, co by jej donutilo blíže se s produkcí anglických mladíků seznámit; to Daby Toure sám s kytarou dokázal zaujmout víc, ačkoliv na to neměl více než deset minut a tři písně.

Deset minut před devátou nastoupil před vyprodanou halu dlouho očekávaný mistr a hned na úvod ukázal, v čem spočívá jeho jedinečnost. Sám s klávesami vystřihl letitou "Here Comes The Flood" a nešlo se ubránit pocitu, že vše další kromě hlasu musí dojem z písní tlumit. Další část večera však ukázala, že to nemusí být zákonitě pravda. Hned druhá píseň v pořadí byla totiž naprostým opakem té úvodní - strhující zvuková bouře střídaná s dramatickým zklidněním v úvodní písni posledního alba "Darkness" předvedla Gabriela třetího tisíciletí, autora a muzikanta, jehož tvorba v sobě vstřebává snad vše, co by se dalo označit termínem populární hudba. V obleku připomínajícím dominikánského mnicha pobíhal po velmi jednoduchém pódiu a ukazoval, že "show" nemusí být stupidní a samoúčelná. Celkem kapela odehrála devatenáct skladeb, až na zmíněnou "Come Talk To Me" (z části Gabrielem odzpívanou v té nejangličtejší telefonní budce, jakou si dovedete představit) a novinku "White Ashes" (s nádherným šeptaným refrénem) všechny z loňského výběrového 2CD "Hit". Každý si během koncertu přišel na své: ať už šlo o klasické hitovky jako "San Jacinto", "Solsbury Hill", "Sledgehammer" (odzpívanou v kabátku ze svítících žárovek) či "Red Rain" nebo místy hodně průrazné skladby novějšího data narození ("Signal To Noise" s nezapomenutelným kopákem Geda Lynche, hodně moderní "Tower That Ate People" či vypalovačka "Burn You Up, Burn You Down"), těžko se hledaly chyby. K vrcholným zážitkům patřila jedna z Gabrielových posluchačsky nejvstřícnějších melodií vůbec "More Than This" z CD "Up" s nádhernými ženskými vokály a na fenomenální souhře Rhodese s Levinem postavená úderka "Digging In The Dirt". Kapitolou samou pro sebe pak byl Gabrielův modernistický hudební výboj "Growing Up", píseň kompletně odzpívaná v průhledné kouli tvaru golfového míčku o průměru ne méně než tři a půl metru. Ačkoliv autor těchto řádků patří k celkem konzervativnímu posluchačstvu a při slovu "show" vyhledává lékařského specialistu, byl nucen uznat, že kdo umí, ten umí. Gabriel prostě má skvělé, neotřelé nápady a ty primárně podřizuje výslednému tvaru písně. Navíc byl po celý večer mimořádně vstřícný k věkově rozmanitému publiku a takřka se mu podařilo zbourat pomyslnou zeď oddělující umělce a diváka.

Závěr večera obstarala křehká skladba "Father Son" odehraná pouze Gabrielem a Levinem (při Gabrielových slovech "As always... Tony Levin")trochu mrazilo) a večer se vracel tam, kde začal. Sto čtyřicet minut trvající vystoupení uteklo jako voda a pokud autor nebyl výjimkou, pak držme za měsíc a něco palce velkému Davidu B., aby se mu podařilo zdvihnout rukavici pohozenou u Vltavy jeho kolegou z rodu rockových věrozvěstů.

Peter Gabriel, T-Mobile Aréna, Praha, 17.5.2004