Autor tohoto textu má v živé (tedy v rámci možností) paměti, jak před lety shlédl v jednom z mírně vybočujících pořadů veřejnoprávního televizního média klip (tuším, že "Ale čert to vem") jistého dámského hudebního souboru, jehož jméno mu coby osobě neobeznámené s jinou než středoproudou hudební produkcí znělo samo o sobě značně podezřele. Postižen naivní nedůvěrou v hudbu prezentovanou osobami ženského pohlaví nebyl dotyčný dalek apriorního odmítnutí; jakýsi hlas shůry jej však přiměl k pochybám o správnosti podobného rozhodnutí, píseň doprovázenou pohyblivými obrázky nakonec shlédl opakovně ve všech reprízách dávno zapomenutého pořadu a byly položeny základy platonického vztahu - z dnešního pohledu - na celý život.

Pozornějšího čtenáře jist nepřekvapí, že zmíněným tělesem byl po převážnou většinu své historie čistě dámský spolek zvaný postupně Plyn, Dybbuk a ve finální fázi existence Zuby nehty. Má-li si tento text klást alespoň minimální ambice na poli hudební publicistiky, k jeho základním charakteristikám by měla patřit elementární snaha o jistou dávku objektivity. Bohužel přes úpornou snahu musí autor doznat, že veškeré pokusy byly z těch, pro něž se používá krásné české adjektivum "marné". Po několikerém poslechu třiceti skladeb z prvního disku (tvořeného výběrem z pěti více či méně řadových alb) doplněného raritními nahrávkami z disku druhého (svědčícím o šíři záběru autorek) nebylo možné než konstatovat prostý fakt blížící se fyzikální zákonitosti: po opakovaném vystavení se produkci Zubů nehtů nelze než potvrdit skutečnost, že jejich tvorba patří k těm, na něž se vzpomíná s nostalgií a slzou v oku. Ať již jde o seriál "Paní I-V", hitovky typu "Dybbuk", "Ale čert to vem" či "Bílí ptáci", těžko hledáme v našich hudebních vodách srovnatelný protipól. Zuby nehty patřily k těm kapelám, které čím déle hrály, tím byly lepší. Invence neubývalo a hráčské zkušenosti se hromadily (jen si poslechněte skvosty typu "Punkva" či "Havrani" z posledního období). Přemýšlíme-li, jakou největší ztrátu české hudební luhy a háje zaznamenaly, pak ukončení činnosti Zubů nehtů s nástupem nového tisíciletí bezpochyby patří k těm nejcitelnějším.

Perfektně vybavené 2CD s téměř dvěma desítkami fotografií, zasvěceným a láskyplným textem jistého Antonína Kocábka (to jméno...?) a vyčerpávajícími informacemi o historii kapely vskutku nabízí ucelený (s jednou - nikoli nepodstatnou - výjimkou) přehled o tvorbě skupiny, která má své místo v dějinách naší rockové hudby předplacené na hodně dlouho dopředu. Zmíněnou výjimkou je z autorova subjektivního pohledu (ale ten je - slovy klasika -objektivní) nevysvětlitelná absence dybbukovského hitu "Kilgore Trout", takto písně patřící do toho nejzlatějšího fondu (pokud nějaký existuje) českého bigbeatu.

Závěrem otázka pro znalce (kolega z redakce Ondřej Pravda je předem vyloučen): v jakém filmu byla použita originální verze zde přítomné písně "Havrani"? První správná odpověď se dočká uznalého pokývání hlavou.