David Byrne melancholicky posmutnělý

Budou to už tři roky, co na těchto místech vyšlá oslavná recenze na Byrneovu desku "Look Into The Eyeball". Od té doby se mnohé změnilo - přišlo osudové datum 11. září 2001, Byrne trochu zestárnul, snad také přibral více sentimentu a jeho nakažlivě pozitivní přístup k věcem se dost obrousil. Světové události od teroristických útoků pečlivě sledoval a smutné nálady a pocity beznaděje, které ho provázely, musel chtě nechtě projektovat do skládání nových písní. Nahrávku "Grown Backwards", které vychází po třech letech jeho "bloumání a snění", sám nazývá albem, které mapuje svět mezi dvěma nespravedlivými válkami - tu druhou nazývá válkou Spojených států o ropu.

"Grown Backwards" je tedy deskou, která je poměrně vzdálena od energií nabitého a vesměs pozitivního duchu většiny minulých alb, včetně "Look Into The Eyeball", přestože právě s ním má mnoho společného. Pokud jsou si obě desky v něčem podobné, je to ve způsobu aranžování a relativně netradičním nástrojovém využití. Na obou hostuje smyčcová sekce (na novince jsou spíše v roli stálých hostů), z obou jsou slyšet nástroje typické hlavně pro klasickou hudbu. V tom, jak Byrne tyto prvky kombinuje s těmi dříve využívanými, tedy klasickou řekněme funk-jazzovou sestavou a latinskoamerickými perkusemi, jsou obě zmiňovaná alba od jakéhosi gró Byrneovy sólové dráhy odlišná. Jako úplnou novinku tu má dokonce převzaté a přearanžované dva ryze klasické kusy - jednu z árií Bizetovy Carmen - "Au Fond Du Temple Saint" a Verdiho "Un Di Felice, Eterea", obě zpívané v originálním jazyce.

Aktuální deska však postrádá jednu zásadní věc, a to je pro většinu dřívějších nahrávek charakteristický "tah na branku". Nevadí vícevrstevnatost aranží, naopak, z hlediska skladatelské sofistikovanosti se Byrneova hudba posunula ještě dál, nevadilo by ani to, že ty písně, které ustrnou v paměti, jsou spíše pomalejšího charakteru (určitá podmanivost vybraným z nich rozhodně neschází). To, co zamrzí, je spíše pocit z nedořešeného a dramaturgicky neupravovaného díla. Skladby, zejména ty z druhé poloviny, jsou si podobné, většina se odehrává v loudavých tempech, schází momenty, které by jejich ospalost osvěžovaly. Jistě, jsou zde svižnější kousky a zaplaťpánbu za ně - jako z minulé desky je vystřižená například "Dialog Box", jsou však nespravedlivě utlačeny přehršlí unavených a splývajících kusů. Příjemnou rehabilitací pro usínajícího posluchače je závěrečná prokomponovaná taneční vypalovačka "Lazy" (na desku byla přidána jako bonusový remix Byrnea s X-Press), které se daří vše ještě relativně zachránit.

Jistě, podobný pohled je zjednodušený a dá se odsoudit jako povrchní. Byrne není hlupák a ví, jak dát dohromady desku, která by všem fandům vyhodila dolní čakry údivem, čili nějaký smysl za "Grown Backwards" vidět musí. V bookletu (mimochodem konceptuálně také dost nedořešeném a neforemném) píše, že deska reprezentuje jeho pocity z ošklivého a nespravedlivého světového dění posledních let a není důvod mu nevěřit. Narozdíl od většiny minulého mu zde ale chybí odstup, nadhled a jakási nadčasovost, díky kterým jeho minulé desky dodnes nezestárly. Těžko říct, jak si "Grown Backwards" povede ještě za deset let... třeba v ní objevíme hodnoty, kterých jsme si zatím nepovšimli.