Nestává se příliš často, aby u nás v Česku hráli významní představitelé (všeobjímající škatulky) world music. Lépe řečeno stává, ale jejich význam nepřesahuje hranice "ghetta alternativy", takže velká většina se nedostane do Paláce Akropolis, kde je lze ještě tak najít. Ale o fenoménu kubánského Buena Vista Social Clubu se už doslechla i víc než jen hrstka "bláznů", a tak se na koncert Ibrahima Ferrery T-Mobile Aréna slušně zaplnila. Jistě, pro určité kruhy to byla spíš společenská nebo politická (ano, "odborník na Kubu" - pan Pilip tam byl také) povinnost, ale přišlo i dost "mladých i starších alternativních". Z tohoto pohledu byla vhodně načasovaná malá retrospektiva kubánských filmů na ČT2, z nichž jeden připomněl právě Wendersův snímek.

Ibrahim Ferrer patří bez diskusí k velkým jménům kubánské hudby (místními zvané son), jedním z trojice nejznámějších (kromě Rubéna Gonzálese a Compay Segunda). Pro nás Středoevropany je jejich hudbu možné zjednodušeně popsat jako "zrychlený swingjazz" - dechovou sekcí a africkými rytmy tažená muzika, která se však umí zklidnit za doprovodu piána. V případě Ferrery, hlavního zpěváka Buena Vista Social Clubu, je logicky síla v jeho hlasu, plném emocí o jeho láskách, ať už k ženám nebo k jeho rodné Kubě.

Ibrahim Ferrer se nyní v Praze objevil při prezentaci svého nového alba "Buenos Hermanos", ověnčeného Grammy. Spolu s ním se na pódiu objevilo dalších patnáct muzikantů, takže plný zvuk big bandu šlapal od první minuty, technicky byl zvuk také výborný. A nešlo o žádné křoví, v sestavě skupiny excelovali pianista (ne Chucho Valdes jako na desce), kontrabasista Cachaíto López, trumpetista Guajir Mirabal nebo kytarista/varhanista Manuel Galbán. Ti měli ve skladbách postupně dost prostoru ukázat své umění, předvedli se i ostatní "bezejmenní" (Ferrer nebo jeho kolega představil všechny minimálně dvakrát) - perkusionisté, další trumpetisté, doprovodná zpěvačka a zpěvák. Ferrer se na scéně objevil ve druhé skladbě a dokázal, že osmdesát let není žádný věk, zpíval jistě, pracoval s hlasem dle potřeb skladeb, tu expresívně, tu zklidněně, vždy však procítěně. Přidal také své roztomilé tanečky.

Bohužel se v první polovině celkově výborného koncertu (a už to víte) plně projevilo omezení haly. Zbytečně velká hala úspěšně narušovala onu zvláštní směs k tanci nutící a přitom intimní hudby. Rozhodně nepomohlo "studené" využití parketu haly (=židle), energie, která se začala linout z pódia, se s publikem míjela. A korunu tomu dala ochranka, která pečlivě hlídala, aby nikdo nenarušil ochrannou zónu před pódiem, a když se našla v předních řadách aktivní tančící dvojice (možná posilněná alkoholem), docela brutálně jednoho z ní vyvedla.

Ale publikum se přece jen dostalo do varu, postupně hlasitěji a hlasitěji oceňovalo výstupy jednotlivých hráčů a zhruba po hodině, kdy došlo na poctu Rubénu Gonzálesovi, už pianistu odměnilo skoro rockovým pískotem a potleskem. A vzápětí se přes marnou snahu ochranky během chvilky nahrnulo k pódiu a užívalo si emocemi naplněné hudby. A interakce fungovala, bylo poznat, jak Ferrer i členové kapely dostali tolik potřebnou zpětnou vazbu a rozjíželi se víc a víc. Druhá půlka koncertu tak konečně vypadala tak, jak si i člověk neznalý reálií představuje "žhavou kubánskou hudbu", a já si mohl připadat skoro jako před měsícem v opravdové jedné velké Casa de la Trova.

Není divu, že publikum nechtělo své miláčky pustit, Ferrer si svůj (opožděný) úspěch vychutnával, takže nakonec se hrálo lehounce přes dvě hodiny. Politika stranou (jako to šikovně dělá sám Ferrer), jen houšť takovéto "jiné" muziky, příště ale radši někde na intimnějším místě.

Ibrahim Ferrer, T-Mobile Aréna, Praha, 22.4.2004