Opakovaný vtip přestává být vtipem. Ne že by se mezi kapelami současné retro vlny garážového rocku nenašel nikdo zajímavý. Právě naopak. Ale zkrátka - to, co bylo před rokem dvěma dráždivé a svěží, to, co nám připadalo syrové, opravdové, nekašírované, působí dnes mnohdy trošku uměle. Paradox, co? V superdrahých studiích se zvukoví inženýři pachtí, aby nahrávky působily dokonale špinavě a ledabyle. Někdy je to až k smíchu, někdy už trochu únavné. Můžeme to těm mladým rozcuchaným a umaštěným rošťákům v otrhaných značkových džínách a kožených bundičkách ještě věřit?

Tak jo, dost řečí. Přiznávám, stále mě tahle scéna ještě bere. Ale už je potřeba pořádně vybírat. Tak třeba australští The Vines. Objevili se na správném místě v pravý čas a v pohodě se svezli šinkanzenem, který řídili směr rok 1970 The White Stripes společně s The Strokes. The Vines sice seděli až v pátém šestém voze, ale i to jim stačilo k tomu, aby si se svým debutem "Highly Evolved" ve světě udělali slušné jméno. Novinkou "Winning Days" by svoji pozici jistě rádi potvrdili a vylepšili. A je pravda, že se jim to podle žebříčků prodejnosti zatím celkem daří.

Na první pohled všechno klape, úžasně plagiátorský obal je dostatečně cool a první singl "Ride" je dokonalým koncentrátem všech "THE kapel" současnosti. Precizní lo-fi zvuk, chytlavá melodie, jednoduché bicí, nezbytné zatleskání ve slokách, stopáž 2:36. Jenom v refrénu kapela trochu ujíždí směr Seattle. Ale tam to hlavně zpěváka Craiga Nichollse táhlo vždycky. Ještě výrazněji grunge kořeny trčí z druhé "Animal Machine". S backvokály jako by vypomáhali Beach Boys. I třetí "TV Pro" postavená na kontrastu ujíždějících refrénů a vyklidněných pasáží stojí za poslech.

Pak se to ale nějak sekne. Jakmile kapela opustí svůj jasně vymezený prostor, ocitá se na hodně tenkém ledě. Inspiraci hledají The Vines častěji v sladkých letech šedesátých, než v temnějších sedmdesátkách. Pro radu si chodí povětšinou k Beatles ("She's Got Something To Say To Me") nebo dokonce k Simonu s Garfunkelem. V nakopnutých vypalovačkách se dá leccos zamaskovat, ale v pomalých poloakustických skladbách vyplouvá na povrch občasná skladatelská bezradnost. Ty písničky jsou si mnohdy až nebezpečně podobné, jsou formální, bez vzruchu i výraznějšího nápadu. Nevím, jestli se producent Rob Schnapf (Beck, Foo Fighters) chodil do studia jenom prospat, ale zařadit na desku - a ještě k tomu hned vedle sebe - dvě tak nevzrušivé a utahané skladbičky, jakými jsou "Amnesia" a "Sun Child", to je fakt k nepřečkání. Závěrečnou pěkně uřvanou odpichovkou "F.T.W." ("C'mon fuck the world") si to už pánové příliš nevyžehlili.

Tak nevím, The Vines rozhodně nejsou špatnou kapelou, ale tentokrát natočili z velké části zoufale obyčejnou desku. Až na pár světlých okamžiků tady není nic, z čeho by vám zaskočilo při sobotmím obědě. Nic, co by vás vyrušilo z následné siestičky v houpacím křesle. A to je zcela zásadní chyba. Ještě bych jim ale jednu šanci dal.