Na úvod by se dala napsat pouze lakonická poznámka - další Pop Idol. Ovšem vše je jinak. Kurt Nilsen, kterého si zvolili za idola v Norsku, je zcela jiné kafe, které mimochodem chutná velice dobře. Svůj první albový počin nazval celkem jednoduše "I".
V prosinci se konalo celosvětové finále soutěže "Něco" Idol popřípadě "Nějaká země" hledá SuperStar (přijde na to, ve které části planety se právě nacházíte), které ale všechny vychází ze stejného schématu, jenž nastolil britský Pop Idol. Do Londýna se sjelo jedenáct výherců prvních ročníků této soutěže. O první místo nakonec soupeřili hlavně dva interpreti. Že tím jedním byla Američanka
Kelly Clarkson, nebylo nejspíš žádné překvapení. Osobně bych ji tipoval na vítězku čehokoliv, protože tahle holka má prostě talent. Ovšem, když zazpíval do té doby téměř neznámý Nor
Kurt Nilsen "Beautiful Day" od
U2, vše bylo jinak. Díky ní předběhl o pár bodíků i Kelly a stal se vítězem celosvětového finále soutěže typu Pop Idol.
Pravdou je, že tento idol nepředstavuje právě to, co jsme měli jako představu typického Pop Idola. Tedy zpívajícího přitažlivého mladého muže či sexy vypadající ženu (toto představu vyvrátili naprosto přesvědčivě letos ve Velké Británii, když si zvolili korpulentní Michelle McManus). Když se podíváte na obal alba "I", těžko označíte Kurta Nilsena za hezouna. A přesto jeho deska určitě stojí za poslech.
Narozdíl od ostatních účastníků tohoto světového fenoménu současné televizní zábavy se
Kurt Nilsen vydal trošku jinou cestou. Před svým úspěchem v soutěži působil v rockové kapele Breed, která se následně přejmenovala na Fenrik Lane. To v něm zanechalo zcela jistě následky, a tak i jeho deska "I" má k popu poměrně hodně daleko. Také není právě obvyklé, aby si vítěz Pop Idolu složil významnou část hudby hned na prvním albu. Většinou přispěje maximálně jedním nebo dvěma texty, ale jinak se nechá vodit za ručičku.
Kurt Nilsen si vyjma čtyř coververzí napsal zbytek alba sám, respektive ve spolupráci s někým jiným. Stylově se Nilsen blíží k
Manic Street Preachers,
Matchbox Twenty popřípadě Andreasu Johnsonovi. Od něho si koneckonců vypůjčil i jednu písničku.
Těžko popisovat jednotlivé skladby. Ony se totiž od sebe zase až tak moc neliší, což je velké mínus celého alba. Ač jsou to třeba skvělé písničky, většina zapadne v jednolité produkci celé desky. Ta se odvíjí v duchu kytarového poprocku. Na první poslech tedy zaujmou pouze notoricky známé coververze. První z nich je "Ordinary World" od
Duran Duran. Nutno podotknout, že
Kurt Nilsen má pro předělávky velice dobrý cit, a proto je i tento vskutku vynikajícím kouskem. Ovšem to, co předvedl v "Beautiful Day" od
U2, doslova bere dech. Tuhle hitovku se nesnažil nijak zvlášť změnit a naopak vzhledem k tomu, že má podobné zabarvení hlasu jako
Bono Vox, je to jedna z nejlepších coververzí
U2, kterou jsem kdy slyšel. Zbylé dvě coververze nejsou nijak známé. Pomalá "Games We Play" od výše zmíněného Andrease Johnsona a rozverná "She's So High" od Tala Bachmana ale rozhodně nedělají na desce ostudu. Co se týče vlastní tvorby, zde by bylo určitě záhodno vypíchnout hned první skladbu na "I" "Here She Comes", která se stala v Nilsenově domovině velkým hitem. Tuto písničku ve středním tempu střídá dravá a neméně dobrá "All You Have To Offer". Ještě více se mi snad líbila svižná "Smell The Roses", která může být velkým adeptem na další singl z této desky. "Breathe You In" zpočátku velmi připomíná "Millennium" od
Robbieho Williamse. No a v podobném stylu by se dalo pokračovat i dále. Nedá se napsat, že by na albu byla nějaká vyloženě slabá písnička. Co je ale nezaměnitelné, to je Nilsenův velice specifický hlas. Ten celé desce vládne, ale bohužel i to se podepisuje na určité nudnosti celé nahrávky. Díky jeho hlasu totiž jaksi lehce zaniknou veškeré pokusy o jiný zvuk písniček.
Kurt Nilsen je určitě Pop Idolem, který by si mohla přát kterákoliv země. Společně s "Thankful"
Kelly Clarkson je "I" to nejlepší, co jsem jako produkt této soutěže slyšel. Tyto dvě desky ovšem nelze vůbec srovnávat, protože je každá koncipována trošku jinak.
Kurt Nilsen si tímto albem rozjel velice solidní kariéru. I přes výše zmíněnou monotónnost je to pořád hodně povedené album a vůbec bych se nezlobil, kdyby takto zpívala i ta naše SuperStar.