Až do čtvrtku si všichni mysleli, že před Limp Bizkit vystoupí američtí The Revolution Smile. Ale tak trochu jako blesk z čistého nebe zapůsobila zpráva, že tyto maníky, kteří zrušili evropskou část turné, nahradí čeští Dolores Clan. Tahle partička v posledních týdnech zažívá nepochybně zlaté časy a zřejmě jen stěží by mohla hořekovat nad osudovým neštěstím. Po podpisu smlouvy s EMI a potvrzené jarní šňůře s Kabátem jim spadl do klína support nu-metalovým žánrotvůrcům. Zhostili se toho se ctí, leč úděl předkapel se jim nevyhnul. Už tradičně nemá cenu hodnotit kvalitu zvuku, který se v případě Dolores Clan rovnal kontinuálnímu hluku bez rozlišení linek kytarových či basových, podstatné je zaměřit se na úroveň, s níž se kapela představila. Pražským rockerům rozhodně nechyběla odvaha, z prezentace čišela zkušenost a notná dávka exhibicionismu. Co si budeme nalhávat, skupina hodně těží z "bravařského" charismatu zpěváka Noida, jenž vypracovanou postavou a pěkným kukučem poutá pozornost více než jím vydávané zvuky. Právě jeho osobnost byla nejviditelnějším (logicky) prvkem koncertu v T-Mobile Aréně.

Dolores Clan - možná prozíravě - vsadili během svého čtyřicetiminutového setu na hip-hopovější materiál, než jakým disponují samotní Limp Bizkit. Noid umí solidně řvát a jak už jsem zmínil, rap z něj proudil nakonec také obstojný, jenom škoda, že v podstatě nedostaly kvůli chabé kvalitě zvuku prostor melodie, kterými je standardní produkce Dolores Clan protnuta. Kvartet na EPčkách občas inklinuje ke klišé, nechává se strhávat líbivostí ala Linkin Park, v pátek v Praze ale ukázal, že i přes popovou záclonku v nich pořád klíčí poctivá muzika. Suma sumárum - Dolores Clan neudělali ostudu, vystřihli pár dobrých kousků ("d.o.l.o.r.e.s.", "Ghetto"), udělali si pořádnou reklamu a vzkázali Fredovi Durstovi, že ucházející rap-metal se dělá i v Česku.

Z vystoupení Limp Bizkit jsem měl trochu strach. Oni totiž nejsou ten typ bandy, kterou bych vzýval, mám vůči nim spousty výtek a osobnost Freda Dursta považuji při nejlepším za komplikovanou. Co si budeme povídat, solidně vyrovnanou úroveň má v podstatě pouze třetí deska "Chocolate Starfish And The Hot Dog Flavoured Water" a tu se jim nepodařilo ani náhodou překonat poslední "Results May Vary", která vyzerá ako záplatovaná bunda bez hlavy a paty. Jenže překvapení, ve které jsem tajně doufal, se naplnilo. Limp Bizkit se ukázali jako zkušení hercíři, kteří moc dobře ví, jak naložit několikatisícový dav do pohody. Nejosvědčenější cestou je vykašlat se na zaryté promování aktuálního alba a zato sáhnout pořádně do archívu a návštěvníky pobavit tím nejlepším, co dosud pod hlavičkou Limp Bizkit vyšlo. A právě jejich čtyři studiovky vydaly už dostatek pořádných pecek, aby z toho vyšlo na příjemný, nadupaný večer. Kapela nastoupila na pódium kolem deváté hodiny. Asi první dvě minuty nechala roztaženou černou plachtu (podobný trik používá třeba Marilyn Manson), kterou poté efektně shodila za bombastického výbuchu světel. Úvod byl strhující, protože hned druhou písničkou byla dost možná nejslavnější věc "My Generation". A můžu všem odpřísáhnout, že vidět a slyšet naživo, jak vprostřed pecky Fred zařve "DJ Lethal, Bring It All!", načež se spustí DJův zběsilý set, je zážitek hodný slov, která pronesl jeden z fanoušků v kotli: "Ty vado, to je náááářez." A právě tady, v těch prvních minutách, se ukázala skutečná síla Limp Bizkit - koncertní show. Nebýt totiž nevyváženého soundu úvodních minut, během nichž bylo v aréně jaksi přebasováno, byli bychom svědky prvotřídní akce.

Pražská zastávka byla de facto procházkou po dosavadní kariéře kapely, přičemž hlavní důraz položili Limp Bizkit na ty nejenergičtější kousky ze svého repertoáru. To byla dobrá volba, protože jímavé zpívánky nikdy nebyly jejich silnou stránkou, což je dobře znát na posledním hitu "Behind Blue Eyes", typické písni o ničem a s ničím. Přesto se v Praze setkala se bujarou odezvou. Nebyla ale tak vášnivá, jako když Fred Durst v průběhu poslední třetiny koncertu sešel mezi fanoušky a zničehonic se objevil vprostřed stadionu, kde si stoupl na hrazení a zpíval odtamtud. Vřelý kontakt s publikem pokračoval i po jeho návratu na jeviště, kam si pozval nějakých dvanáct pubescentů, s jejichž pomocí pak odrapoval a odskákal vypalovačku "Nookie". Bouřlivé ovace si Limp Bizkit vysloužili také za "Take A Look Around", "My Way", "Break Stuff" nebo - dle mého názoru - nudnou "Re-Arranged". Za zmínku nepochybně stojí i to, že do playlistu zařadili američtí raubíři tři coververze: jednak klasiku "Faith" od George Michaela z jejich debutové desky "Three Dollar Bill", jednak poslední objev Nirvany "You Know You're Right" a také jednoho Elvise Presleyho. To všechno dohromady namícháno, propečeno a ošetřeno dalo lidem vskutku vibrační večer.

Poslední album "Results May Vary" se kupodivu dostalo do reproduktorů rovnoměrně s "Chocolate..." a "Significant Other" a kapele za to lze jedině poděkovat. Představené pecky "Eat You Alive", "Underneath The Gun" nebo "Almost Over" bohatě vykreslily kontury nepříliš povedeného CD a fandové mohli pouze zalitovat, že se k jejich uším nedostala nejvypečenější záležitost z novinky - "Gimme Me The Mic". Všechny předešlé řádky logicky vedou k jasnému závěru - páteční koncert Limp Bizkit stál zato jak pro zaryté přívržence, tak pro týpky s odstupem. Kapela dokázala profesionálním projevem a Durstovým showmanstvím strhnout většinu ze 7269 lidí, takže z komercí nasáklé pouťové atrakce se vyklubala sympatická, fyzicky náročná (rozuměj - pařilo se) a nakonec i slušně ozvučená radůstka. Opět se tak potvrdilo, že mnoho kapel je špatných do té doby, než je zažijete při koncertě.

Limp Bizkit, Dolores Clan, T-Mobile Aréna, Praha, 19.3.2004

Autorem článku je Ondřej Dědina.