V našich zeměpisných šířkách lze povědomost o Melisse Etheridge vyjádřit poměrně jednoduše. Asi většina občanů naší krásné republiky zná písničku "Come To My Window", ale jsem si téměř jist, že stejný počet sotva ví, kdo tento velký hit napsal, popřípadě kdo jej zpívá. Přitom tahle zpěvačka prodala již na celém světě dvacet pět milionů alb a za zmínku stojí i dvě ceny Grammy. Nicméně pochybuji, že právě album "Lucky" něco změní na postavení Melissy Etheridge u nás. Na to je příliš málo komerční a česká rádia ji budou ignorovat, tak jako spousty jiných skvělých umělců. Melissa Etheridge je takový Rod Stewart v sukních, i když čert ví, jestli je nosí. Samozřejmě tím nemyslím, že by měla stejně jako Stewart účes v podobě dobře rostlého ananasu, ale spíš to, že má téměř ten samý chraplák. Kdo by snad nevěděl, jaký styl zpívá, tomu tedy prozradím, že Melissa se pohybuje někde na rozhraní folku a rocku. Zkrátka písničkářka se srdcem rockerky.

Jestliže svoje album nazvala "Lucky", mohlo tomu být proto, že opravdu celé album je hodně pozitivní. Nebo to mohlo mít daleko prozaičtější důvod. Prostě ho pojmenovala po první písničce na albu. Melissa Etheridge touto písničkou ihned bez nějakých cavyků najede na hodně dobrou kolej, ze které do konce nahrávky nesjede. To je po minulém albu, které nebylo moc povedené, určitě překvapením. Melissa Etheridge si rozhodně nelibuje v nějakých pomalých tesklivých skladbách. Naopak jde pěkně zpříma na věc a ještě ke všemu velice hitově. Většinu písniček si napsala sama, na některých ji někdo vypomohl a pouze na jedné písničce se vůbec nepodílela.

Se jménem John Shanks se v poslední době setkávám čím dál častěji a tento trend asi bude narůstat, protože zatím na co sáhl, to zní skvěle. Mellise Etheridge sice pomohl pouze s druhou v pořadí "This Moment" a jeho typický zvuk je v písničce znát, ale vzhledem k díkům v bookletu lze usuzovat, že měl na album jako celek daleko větší vliv. "This Moment" je výbornou kytarovkou ve středním tempu, která od začátku trošku připomínající zvuk Goo Goo Dolls graduje až do velkého finále. V "If You Want To" naladí na trochu více rockovou a rychlejší notu a jelikož se tak stane ještě několikrát, album nezní monotónně. Další v pořadí je ona jediná písnička, na které se Melissa autorsky nepodílela. Ze složení autorů by se dalo usuzovat, že se mohlo jednat o coververzi, ale když jsem se to snažil zjistit, nabyl jsem dojmu, že snad polovina všech umělců si musí splnit jakousi povinnost a alespoň jednu písničku zapsat pod názvem "Breathe". Nicméně tento potecionální hit oplývá velice silným a vydařeným refrénem a určitě patří mezi to nejlepší na albu. Tam se ostatně řadí i následující "Mercy". A opět za to může tak trochu refrén. Když jsem slyšel tuto písničku poprvé, myslel jsem si, že je to taková pomalá vata, která pouze vycpává album, ale pak jsem uslyšel refrén a tuto skladbičku si zamiloval. Paradoxně za to nemůže Melissa, ale vokalistka Bernie Barlow, jejíž lehce zastřený hlas je prostě v téhle písničce excelentní. V následující "Secret Agent" zcela Melissa zvukově obrátí. Tato písnička plná hutných kytar a drsného zpěvu zní, jako by vypadla z desky Led Zeppelin. Může to znít divně, ale je to tak a ani ona, pokud to posluchač přijme, rozhodně nedělá na desce ostudu, ba právě naopak. A jakoby se rocku na chvíli nabažila, dochází ve "Will You Still Love Me" ke značnému zklidnění. Tahle pohodová skladba určitě bude vyznívat skvěle naživo, protože už i na desce je v takové poloakustické verzi. Jestliže jsem na začátku psal, že si Melissa Etheridge nelibuje v pomalých baladách, v tom případě "Meet Me In The Dark" je onou pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo. Tím ale nechci říct, že by Melisse tato poloha neseděla. Spíše naopak. Navíc tento piano song je výborně napsaný a ještě navíc s citem zazpívaný. Použité čelo pak už jen nádherně dokreslí celou náladu písničky. "Tuesday Morning", ač tak nezní, má hodně smutný podtext. Tahle písnička je poctou americkému hrdinovi, díky jehož zásahu se jedno z letadel mířící na Washington zřítilo místo na Bílý dům do polí. Aby se tak zcela nezapomnělo na rock, další v pořadí "Giant" je opět více ovlivněna tímto stylem a její začátek mi připomíná "Come With Me" od Jimmyho Page a Puffa Daddyho. V nastoleném stylu pokračuje i v "Come On Out Tonight ", akorát ještě trochu přidá na tempu. Mellisa Etheridge se daří většinu písniček něčím oživit a lze to říct i o této. Pro zpestření zazní jazzová baskytara a ještě jakési těžko popsatelné, ale vynikající intermezzo. "Kiss Me" je asi nejslabší, co se dá na desce slyšet, ale to není žádná katastrofa, protože to dotáhne poslední "When You Find The One".

Mellisa Etheridge tentokrát natočila vynikající album, které lze společně s její bezejmennou prvotinou označit za její nejlepší desku. Určitě "Lucky" stojí za poslech, ale třeba i za podívání, protože povedený není jen obsah stříbrného kotouče, ale i booklet, který má formu menšího plakátu z padesátých let minulého století. I když, jak jsem již několikrát napsal, je deska opravdu hodně vyvedená, mám obavu, že Melissa Etheridge zůstane běžnému českému posluchači nadále skryta, jelikož v rádiích ji nejspíš neuslyšíme. Pohybuje se v takovém žánru, který není pro naše rádia atraktivní. No, nechejme se překvapit, třeba tentokrát dramaturgové překvapí.