Ten, kdo se obdivuje melancholicky drásavému krasosmutnění Radiohead, Coldplay nebo Travis (když se budeme bavit jen o těch naprosto nejprofláknutějších), může jásat, protože projekt Aqualung je přesně pro něj. Za vším stojí velice schopný skladatel, klavírista a zpěvák Matt Hales, který společně se svým bratrem a partou muzikantů natočil desku pro všechny nenapravitelné romantiky (čky), introvertní snílky, křehká stvoření a citlivé duše. Mnohému napovídá už jenom letmý pohled do bookletu - Matt se sklopenou hlavou bloumá lesem, Matt hledí do dáli přes třpytící se hladinu jezera, dále tu máme nějaké opadané suché stromy a blíže nespecifikovatelné rostlinky, houbičky a choroše.

Aqualung vás z výšky zasypávají vším, v čem si tolik libujete, v čem se dobrovolně tak rádi rochníte. Podzimně uplakaný klavír, pomalá tempa, táhle melodie s velkolepými, nebesky vzletnými pasážemi, ze kterých se vám snadno zatočí hlava, smyčce, jemná rytmika, vše zastřešené stylově plačtivým, ztrápeným a mírně zastřeným vokálem uhlazeného, uvnitř však jistě rozháraného intelektuála z Londýna. Kolikrát už to tady jen bylo? Ta typicky britská stylizace, s jakou se denně snaží prorazit desítky nových kapel. Aqualung se to však již povedlo s eponymním debutem z roku 2002, nyní jen navazují na započaté. Jistě, hudebně-stylově "pouze" naplňují jednu už mnohokrát úspěšně prověřenou formulku, ale opravdu silní jsou v melodiích. Ať už se jedná o hymnické singlovky "Brighter Than Sunshine" a "Easier To Lie", do ostřejších kytar zaobalenou "Left Behind", "Extra Ordinary Thing" dokládající Mattovo klasické hudební vzdělání nebo typicky "yorkeovskou" "Breaking My Heart Again". Matt Hales umí člověka zasáhnout na slabém místě, ví, jak za sebe na klavíru poskládat "velké" akordy tak, aby zapůsobily "zničujícím" dojmem. Vše stokrát slyšené, ale nemilosrdně fungující.

Přesto je "Still Life" poněkud jednotvárná a na jeden zátah těžko "uposlouchatelná" deska. Jednotlivé skladby rozhodně obstojí skvěle. V řadě deseti podobných se však jejich kouzlo částečně ztrácí. Chtělo by to několik jemných producentských zásahů. Takto koncentrovaná emocionalita by zkrátka potřebovala sem tam rozředit, stejně jako by Matt občas mohl obměnit svůj uplakaný vokální projev, kterým vás po půlhodině začne nudit. Jeden dva živější kousky by pro krátké probuzení ze snění rozhodně neškodily. A texty? Jsou takové, jaké vlastně být musí, jaké si hudba žádá, tedy o více či méně naplněných láskách, o vztazích. Klasická klišé, která však ospravedlňuje hudební kontext, zpěvákova procítěnost a jistá důvěryhodnost projevu.

Chybí větší pestrost a výraznější osobní vklad, kterým by se Aqualung razantněji vymezili vůči desítkám podobně laděných smutének, ale pro těch několik skvělých okamžiků tohle "noční" album určitě stojí za poslech.