Pondělní program Žižkovského masopustu zahájili stále populárnější Triny se svou verzí romského popu. Kdo se vyžívá v romských písničkách, určitě si přišel na své. Autor těchto řádků však nezakrývá, že přišel kvůli hlavní hvězdě večera a vystoupení Triny pro něj tudíž bylo pouze vyplněním čekání na Prokopa & spol.

Ten nastoupil po půl deváté a začal ve velkém stylu. Jako první zazněla legendární "Kolej Yesterday" ze stejnojmenného dvacetiletého alba. Jak je v Akropoli bohužel neslavným zvykem, začátek koncertu téměř zazdil katastrofální zvuk; odnesla to právě "Kolej" s přebuzenými klávesami, jež nahradily housle chybějícího Jana Hrubého. Naštěstí již u druhé písně, kterou bylo i po letech mrazivé "Blues o spolykaných slovech", se vše dostalo do přijatelných mezí a při slavném refrénu "až si pro mě přijdou", podpořeném nádherným Frašovým sólem na saxofon, se člověk těžko bránil vzpomínkám na neveselá léta "pozdního komunismu". Závěr úvodního bloku tvořeného vlastní tvorbou z časů Framus 5 obstarala hitová "Bitva o Karlův most".

Pak už přišly písně z období šedesátých let, kdy Prokop v čele Framus Five patřil k absolutní interpretační špičce černého rhytm'n'blues nejen v tehdejším Československu. Playlist do písmene kopíroval koncertní záznam zveřejněný na zatím poslední Prokopově desce, bilanční "Odněkud někam" z roku 2000. Jako první tedy zazněly "I Believe To My Soul" (kde jsou ale ty ženské sbory?) a "Hallelujah, I Love Her So" z repertoáru Raye Charlese, jediného Prokopem přiznaného vzoru a učitele. Následoval jeden z vrcholů koncertu, "Floating Bridge" z pera Sleepy Johna Estese s více než vydařeným kytarovým sólem Jiřího Kováře. Právě během této písně vzal Prokop poprvé do ruky (tedy spíše do úst) foukačku, která dodala klasickým kouskům na opravdovosti.

Před další skladbou, notoricky známou "Boom Boom" J. L. Hookera, přišel na pódium dávný Prokopův spoluhráč Luboš Andršt, kytarista nemající v bluesovém ranku minimálně u nás konkurenci. Také tento večer byl dalším důkazem toho, že pověst, která jej předchází, má více než reálné základy. Zvuky deroucí se z jeho kytary přenesly celý sál kamsi za oceán do míst, kde předváděli a předvádějí svá kouzla ti největší mistři tohoto nástroje. Ať už se jednalo o uširvoucí sólo ve zmíněné "Boom Boom" či neskutečný nářez v závěrečné čtvrthodinové dixonovce "Hoochie Coochie Man", nenechal Andršt nikoho na pochybách, že si se svou kytarou rozumí jako málokdo (ne nadarmo si jej také další z velmistrů B. B. King vybral jako předskokana na svém pražském koncertu).

Hodně nostalgie přinesla Coxova "Nobody Knows You When You're Down And Out", téměř povinné bluesové číslo; ta byla vůbec první písní, kterou Prokop před sedmatřiceti lety (##!!!###) nahrál na supraphonské EP. Jako předposlední zazněla další "povinná", tentokrát soulová perla McKinleye Morganfielda "Got My Mojo Working", notně protahovaná a o foukačku doplněná skladba otevírající první dlouhohrající desku Framus Five "Blues In Soul" z roku 1969.

Prokop a jeho spoluhráči tímto koncertem předvedli přesně to, co se od nich očekávalo. Prokop zpěvák neztratil nic na barvě svého hlasu a k podobné hudbě trocha těch šedin patří možná víc než nadbytek mladistvého zápalu. Opět se ukázalo, jakou ztrátou byla jeho absence v hudební oblasti v době, kdy se realizoval především coby činný politik. Doufejme, že s muzinkantskou stránkou jeho osobnosti se budeme moci setkávat častěji, než tomu bylo v posledním desetiletí. Zaslouží si to on i věrní posluchači.

Michal Prokop & Friends, Palác Akropolis, Praha, 23.2 2004