Vskutku hvězdná sestava se sešla na soundtracku k novému americkému filmu "Mona Lisa Smile", který už nějaký čas brázdí i našimi kiny. Když si přečtete seznam účinkujících na tomto albu, musíte nabýt dojmu, že musí být skvělý, ale chyba lávky. Nic není tak, jak se zdá.
Nový film
Mika Newella ("Čtyři svatby a jeden pohřeb", "Traffic") s názvem "Úsměv Mony Lisy", který se odehrává v padesátých letech minulého století, pojednává ve zkratce o mladé univerzitní profesorce z Kalifornie v podání Julie Roberts, která přijíždí učit na univerzitu v konzervativní Anglii. S jejím poněkud emancipovaným přístupem musí zákonitě narazit. Nejenže neučí podle učebnice a nepovažuje sňatek za nutný životní cíl každé mladé ženy; ona si dokonce dovoluje povzbuzovat své studentky k tomu, aby se rozhodovaly samostatně a myslely samy za sebe. V rolích studentek se objevuje nastupující generace amerických hereček. Trojice
Julia Stiles ("Deset důvodů proč tě nenávidím", "Hamlet"), Maggie Gylenhaal ("Sekretářka", "Adaptace") a Kirsten Dunst ("Spiderman", "Malé ženy") zde předvádí excelentní výkon. Podobně jak hvězdné je obsazení filmu, je tomu i na soundtracku.
Jelikož film se odehrává v padesátých letech 20. století, byl zcela logicky zvolen jakožto styl celého soundtracku swing a písničky jsou převážně starší než valná většina čtenářů musicserveru. Podívám-li se na seznam interpretů, mám pocit jako bych četl část
"Kdo je kdo v populární muzice". Taková kumulace hvězd se opravdu jen tak nevidí. A jak to dopadlo? Abych použil školní folmulace - pár lidí překvapilo, někdo zůstal ve zlatém středu a jsou i tací, kteří zklamali.
Prvním na řadě je
Seal se skladbou "Mona Lisa". Ten zcela jistě patří do té lepší poloviny. Sealovi swingová poloha celkem sedí (7/10). To se ovšem nedá říct o další zúčastněné. Zařazení
Tori Amos byl tak trochu přehmat. Její zpěv mi hlavně v "You Belong To Me" (2/10) připomíná spíš, jako kdyby někdo tahal kočku za ocas. V "Murder, He Says" (4/10) sice krapet dojem napravuje, ale faktem je, že Amos prostě na tento styl hudby nemá buňky. Třetí v pořadí je
Celine Dion s pomalou "Bewitched". Ta ani neurazí ani nepřekvapí, zkrátka nijak nevyčnívá a vyložený propadák to taky není (6/10). Jedinou originální písničkou je "The Heart Of Every Girl"
Eltona Johna, který v ní dokazuje, že si může dovolit napsat jakoukoli skladbu v jakémkoli stylu a vždy to bude paráda (10/10). Však právě tato skladba na pomezí rock'n'rollu a swingu byla nomimována na Zlatý Globus. Po tomto výborném kousku má velice těžkou pozici
Macy Gray s vánoční "Santa Baby", ale i ta obstála se ctí (8/10).
Chris Isaak s "Besame Mucho" v latinsko-americkém rytmu nepředvádí žádnou slávu. Jeho pojetí mi přijde poněkud nudné a nevýrazné (3/10). Jednou z mála, kdo opravdu překvapil, je
Mandy Moore, která byla svého času házena do stejného pytle s
Britney Spears nebo Christinou Aguilerou. Potvrzuje zde ale, že stejně jak dvě jmenované i ona se vydala svojí cestou, což je mimochodem moc dobře. Její "Secret Love" je jednou z nejlepších věcí na "Mona Lisa Smile" (9/10). Za ní následuje čerstvá držitelka tří letošních cen Grammy -
Alison Krauss. Pro ní hodně netypický styl (normálně se pohybuje někde na rozmezí country a bluegrassu) zvládla ve velice solidním výkonu (7/10). Celý soundtrack produkoval
Trevor Horn (
Texas,
Rod Stewart,
LeAnn Rimes) a jeho orchestr se postaral hned o dvě skladby. Značně zpomalenou "Istanbul (Not Constantinople)"
a celkem zábavnou "Sh Boom (Life Could Be A Dream)" lze zařadit někam k průměru (obě 5/10). O zpěv hravé "I'm Beginning To See The Light" se postarala členka
Destiny's Child Kelly Rowland. Musím se přiznat, že jsem od ní čekal swing kombinovaný s r'n'b, ale to se naštěstí nekonalo a díky tomu můžu napsat, že i Kelly zazpívala více než solidně (7/10). V posledních dvou zpívaných písničkách přichází pro mě velké zklamání. Od
Lisy Stansfield jsem skutečně čekal něco víc. Její podání "I've Got The World On A String" mě vůbec neoslovilo, i když na její obranu musím napsat, že jí nebyla vybrána asi ta správná písnička (nicméně 3/10). Hůř už dopadla jen
Barbra Streisand, která si vzala na paškál písničku Charlieho Chaplina "Smile". Zde mám možnost porovnání s verzí Michaela Jacksona, který tu samou písničku přezpíval pro album "HiStory". Verze Jacksona je asi desetkrát lepší než ta Barbry Streisand, která je až neskutečně utahaná (2/10). Na úplný konec je zařazena instrumentálka "Suite"
Rachel Portman, u které díky předchozí písničce bude nejspíš většina posluchačů spát. Vzhledem k tomu, že jsem měl v poslední době možnost slyšet vícero takovýchto kousků, si nemůžu odpustit konstatování, že mi tyto malé symfonie přijdou jedna jak druhá. Ale zase na druhou stranu ty prostě k soundtracku patří jak k velbloudovi hrby a tato je celkem povedená (6/10).
Co říci závěrem? Myslím, že tento soundtrack šel zvládnout daleko lépe a s pěveckým uměním a talentem zúčastněných se dalo naložit zcela jiným způsobem. To, jak dělat v dnešní době správně swing, nám ukázal nedávno
Robbie Williams a producenti "Mona Lisa Smile" se měli spíše vydat tímto směrem. Snad kdyby tak učinili, mohla se tato deska stát něčím výjimečným. Takto však zůstává pouze průměrným soundtrackem s některými výbornými a některými mizernými individuálními výkony.