Diamanda Galás je známá těm náročnějším posluchačům. Nejde tolik o její rozsah čtyř oktáv, ale spíš o nekompromisní přístup k tvorbě, kdy rezignuje na tu obchodně zajímavou a věnuje se tématům, která lze těžko označit za běžná. Není jen vokalistkou, ale i skladatelkou, pianistkou a v pravém slova smyslu perfomerkou svých děl. V jejím případě nelze hovořit o písničkách, jde většinou o komponovaná díla, která jsou charakteristická spojením výrazného vokálu a piána, místy se přibližující pojetí "hodně divné opery".

K univerzálním tématům z dřívějška (utrpení způsobené onemocněním AIDS, mučení a izolace) přidává Galás na novince další. V letech 1914 až 1923 provedli Turci genocidu asijských minorit - Arménců, Asyřanů, anatolských Řeků - aniž by západní svět či Amerika jakkoliv protestovala (blíže je celá historie popsána ve výpravném bookletu). Pohled na nezřetelné, přesto jasně vypovídající fotky je dobrým průvodcem pro porozumění celému dílu. Jak booklet také uvádí, název "Defixiones" se odkazuje na varování na hrobech zemřelých před přesunem nebo znesvěcením těl pod hrozbou strašného trestu. "Will And Testament" se odkazuje na poslední vůli, přání mrtvých, kteří se dostali do hrobů nepřirozeným způsobem. Deska se tak snaží mluvit za jednotlivce, kteří musí žít jako vyhnanci, bez žádných práv. Dvojalbum je záznamem představení, které se vyvíjí od roku 1999 (světovou premiéru mělo 11. září 1999 - snad jí někdo neobviní z vlivů na události o dva roky později), přičemž zní, jako kdyby šlo o studiovou nahrávku, i když na druhém disku je publikum slyšet.

Z hlediska hudebního není příliš co rozebírat, Galás pracuje s osvědčenými prostředky. Především hlasem, který se díky rozsahu a práci s ním stává sám nástrojem. Galás šeptá, mluví, zpívá, křičí, kvílí, jako kdyby chtěla přivolat dávno mrtvé. K tomu se doprovází na piáno, které ovšem prakticky neopustí hlubokou polohu, hrozivě znějící dobře koresponduje s neveselým tématem. Povětšinou piáno spíše vpadává do zpěvu nebo ho kopíruje, než že by Galás nějak melodicky vyhrávala. Výjimečně je použit i rytmus, častěji ruchové efekty. V úvodním více než půlhodinovém opusu "The Dance" kromě klávesových ploch v pozadí Galás dlouho zpívá a cappella. Galás posluchače až skoro hypnotizuje, využívá k tomu (osvědčených) hudebních církevních zdrojů řeckých, arménských nebo židovských.

Při poslechu opět pomůže booklet, který každou skladbu uvádí do souvislostí. Galás použila básně a texty v řečtině, arménštině, španělštině, francouzštině a hebrejštině, které v sobě obsahují vztek, zoufalství či smutek, kterými museli dotyční procházet.

Není divu, že deska v celku tak vyzařuje zoufalství, prázdnotu a vykoupení trpících. Naživo to musí být velká síla, i deska je na první setkání s Diamandou Galás docela drsná. Ne že by ostatní alba byla o moc přístupnější, ale takové "The Sporting Life" s Johnem Paulem Jonesem, basistou Led Zeppelin, z roku 1994 je skoro normální. Nebo souběžně s recenzovanou nahrávkou vydané "La Serpenta Canta" zpracovávající osobitě bluesové standardy (ze které je poslední skladba druhého disku). Není třeba zastírat, že tvorba Galás těžko osloví větší počet posluchačů. Ale ti, co hledají originalitu ne za každou cenu a přitom kvalitu, a dokáží vnímat bolestně opravdové zprostředkování pocitů trpících, ti by mohli být s novinkou Diamondy Galás (opět) spokojeni. A mnozí jiní ji budou považovat za intelektuální čarodějnici.