Radůza - pro někoho zatím ještě neznámé jméno, pro jiné už pojem. Faktem je, že díky skvělému relativně čerstvému albu "...při mně stůj", kterému předcházel o nic horší debut "Andělové z nebe", se z téhle třicetileté písničkářky stává pomalu, ale jistě první dáma české folkové scény. Co si myslí a nemyslí o sobě, o jiných, o hraní, o divadle a o životě vůbec, se dozvíte z našeho rozhovoru.

Všude se traduje historka o vašich začátcích - to, jak vás Zuzana Navarová "sebrala na ulici" a udělala z vás zpěvačku. Jak to ale vypadá v reálu? Co vám přesně řekla a kam jste pak šly?

Zuzana se mi tenkrát představila a pozvala mě do Městské knihovny, kde mě seznámila se Zdeňkem Vřešťálem, kterému jsem tam zahrála na kytaru a zazpívala, za týden na to jsem s nimi vystupovala v Lucerně. Naše spolupráce trvala několik sezón a během ní jsem získala první informace o muzikantském životě.

Už tenkrát jste koketovala s hrou na akordeon, nebo vás k ní naplno přiměla také Zuzana?

Ne, tenkrát jsem hrála jen na kytaru a dost špatně. Akordeon mi doporučila Zuzana asi před třemi, čtyřmi lety. Že prý ho viděla za výlohou a moc se jí líbí, ale nemůže si ho koupit, protože ho neunese, tak prý si ho mám koupit já, neb jsem sportovní typ, a naučit se na něj. A tak jsem ji poslechla, akordeon koupila a učím se na něj.

Tohle se stalo už před deseti lety - od té doby se změnila spousta věcí. Přestala jste hrát na ulici, vydáváte desky, plníte hudební sály, Zuzana Navarová je vaší producentkou a podle dostupných informací i blízkou osobou - změnila byste něco při pohledu do zpětného zrcátka?

Ne, neměnila bych nic, každá zkušenost, kterou jsem prožila, byla pro mě cenná a byla potřebná pro můj vývoj muzikantský i lidský. Krom toho - já se svou minulostí moc nezaobírám. A vlastně ani budoucností, protože jediné, co můžu ovlivnit, je současnost.

Jak to vůbec vypadá, když se živíte hraním na ulici? Dají se z takovéhle "práce" zaplatit složenky, nebo můžete jen squatovat? Vím, že i tímhle obdobím jste si totiž prošla.

Nevím, jestli se z téhle práce dají zaplatit složenky, protože já jsem žádné neplatila, ale můžu vám prozradit, jestli jsem se z těch peněz vždy dosyta najedla. Nenajedla.

A co pohled ještě víc zpátky? Jaké to bylo, když jste odešla v osmnácti letech z domova? Byl to druh revolty nebo jste se vážně chtěla už v té době postavit na vlastní nohy?

Já se ráda starám sama o sebe odjakživa, čili když mi bylo osmnáct a bylo mi umožněno skutečně se o sebe starat, tak jsem to jednoduše udělala. Připadalo mi to přirozené, že se dospělý člověk osamostatní.

Prožívají dnes vaši rodiče vaše úspěchy? Jezdí třeba na koncerty?

Myslím, že moji rodiče jsou hlavně šťastni, že dělám práci, která mě baví a doufám, že si myslí, že ji dělám dobře.

Před pár týdny jsem se byla podívat na vašem koncertě v kouzelné, ale i tak příliš stísněné Balbínově literární hospůdce, kde hrajete pravidelně. Vyprodala jste ji třikrát během tří dnů - netoužíte po větším prostoru?

Někdy hrávám i ve větších prostorách, vždy je to však maximálně pro tři sta lidí. Ve větších sálech mám totiž pocit, že se ztrácí intimita a že je nedokážu naplnit svou energií a navázat s publikem dost těsný kontakt.

Zkusila jste samozřejmě i velká pódia, většinou jako něčí host, hned ze začátku své písničkářské dráhy jste vystupovala v pražské Lucerně před Suzanne Vega - jak na tohle vystoupení vzpomínáte a byla jste se samotnou hlavní hvězdou večera v osobním kontaktu?

Moc si to vystoupení nepamatuju, už je to dávno. Ale pamatuju si, že po koncertě jsem přišla za Suzanne Vega a poděkovala jí, že mi umožnila dělat jí předskokanku. Ona řekla asi dvakrát "Nice to meet you! " a tím naše setkání skončilo.

Se zahraničím nekončíme - reprezentovala jste nás teď například na největším norském festivalu worldmusic - udělala jste si nějaké kontakty? Budete se do Norska vracet? Nebo míříte jinam?

Ráda bych se do Norska ještě podívala jako turistka, protože je to krásná země a já tam měla tak málo času! Chystám se i jinam, ale nebudu předbíhat, abych si to nezakřikla.

Podle toho, co o Norsku vyprávíte, jste si ho zamilovala. Vzhledem i temperamentem působíte ale spíše jako jižanský typ - co vám na severu tak učarovalo?

Těžko vám to asi popíšu, ale ta zvláštní kombinace hor, řek, moře a nízkého světla mi vpadla do srdce a mě nezbývá nic jiného, než se snažit zase se tam podívat.

Zuzana Navarová jednou na otázku, proč s vámi spolupracuje, odpověděla, že "máte charakter". Jaký má tedy Radůza charakter, že oslnil i paní Navarovou?

Asi by bylo lepší tuto otázku položit Zuzaně, protože mě to taky vrtá hlavou, co tím vlastně myslela. Já se jí na to zeptám, jo?

Ptala jsem se i kvůli textu jedné vaší písně, kde zpíváte: "Mě nosí chromá kobyla, jiná na mě nezbyla, ať si kulhá do svahu, má vytrvalost, srdce, odvahu!" - pasují na vás tato slova? Jsou metaforou vašeho nelehkého života a cílevědomé povahy?

Já bych hodnocení svého charakteru a povahy raději nechala jiným lidem, protože si myslím, že sama sebe asi těžko dokážu vidět v tom správném světle.

V jedné písni na albu "...při mně stůj" se objevuje slovní spojení "Bože můj" - je to jen vhodný rým nebo jste věřící?

Jsem věřící a rýmuje se to s mým životem.

Ještě k jinému textu, koneckonců texty jsou dost zásadním článkem vaší tvorby, v písni "Jedem" zpíváte "Dnes všechno, zejtra amen" - tady už se nebudu ptát na teologický podtext, spíš by mě zajímalo, jestli takhle naplno žijete? Jako by zítřek ani nemusel přijít?

No, já jsem to myslela spíš tak, že někteří lidi žijou nezodpovědně a snažej se urvat co možná nejvíc a nemyslej na to, že se z toho jednou budou zodpovídat.

Co obvykle míváte napsáno jako první - hudbu nebo text?

Někdy hudbu, někdy text, ale hudba mě napadá snadněji.

Kromě skládání hudby a textů pro sebe samu jste také autorkou scénické hudby k několika divadelním představením. Jak jste se k divadlu dostala?

Obvykle to bylo tak, že mě oslovila režisérka, nebo režisér, já si hru přečetla, přišla na zkoušku a pak jsem seděla doma a psala a psala a psala... Nakonec jsem výsledek svého snažení předvedla režisérovi a jemu se to líbilo, nebo nelíbilo.

V představení "O baronovi z Hopsapichu" divadelního spolku Kašpar dokonce i hrajete. Zahrnuje studium skladby na konzervatoři, kde jste absolvovala, i hereckou průpravu, nebo jste herečka-amatérka?

Hodiny herectví jsem měla povinné jako studentka zpěvu. Jako studentka skladby jsem povinně chodila na bicí. Myslím, že můj učitel má od té doby nad hlavou svatozář.

V několika rozhovorech jste řekla, že jste spíše samotářka - jak se to slučuje s vystupováním na koncertech a hlavně v divadle, kde musíte zapadnout do kolektivu a maximálně se mu přizpůsobit?

Je to něco úplně jiného a je to pro mne příjemná změna.

Proč jste vlastně samotářka? Máte lidí dost, třeba jako publika, a v životě dáváte prostě přednost soukromí, nebo je těžké se s Radůzou spřátelit, dostat se k ní blíž?

Myslím, že četností blízkých vztahů se tříští emoce a jejich hloubka, takže dávám přednost starým, osvědčeným známostem. Krom toho ve svojí práci se setkávám s velkým množstvím lidí, takže když si mám odpočinout, potřebuji na to být sama. Samota, pokud to není osamělost, je inspirující.

Vaše tvorba na mě působí jako z jiné doby i světa. Chvíli mám pocit, že se toulám po podzimních moravských kopcích, jindy čekám, kdy za rohem potkám Amélii z Montmartru. Těžko si vás představit třeba v gigantických nákupních centrech, jak se dožadujete slevového zboží. Neštve vás tahle novodobá konzumní společnost?

Ne. Když do těch gigantických center nemusím, je mi to jedno.

A co internet - taky novodobá záležitost - využíváte ho?

Využívám hlavně elektronickou poštu a někdy také pomocí internetu hledám nejvýhodnější dopravní spojení.

Zajímá mě to hlavně kvůli našemu rozhovoru, který je pro musicserver.cz - znáte tenhle hudební server?

R: Asi vás zklamu, ale neznám.

Děkuji za rozhovor.