Pokud se smíříme s představou, že můžeme být vystaveni působení ilegálních iluzí - ať jsou jakékoli -, jistě nepřekvapí místo jejich původu: A Fucking Little Town kdesi na severní Moravě. Chcete-li, Bílovec. Tam toho vůbec vzniká! V roce 1995 se v obci z projektu Bacteria vyvinuli právě Illegal Illusion, kteří zapadlé hranice moravskoslezské překračují tak vehementně, až se pražská periferie i s centrem krčí pod plandavým rozkrokem kalhot, jenž ukazuje kamsi v dáli na západ a sever a jih a snad i východ. Druhá studiovka "Day Counting Night Counting" přesahuje i evropský a americký rámec, neboť produkuje to, co lze nejsnadněji a nejuniverzálněji zaškatulkovat jako sakramentsky dobrou muziku!

Ačkoli Moravané vycházejí na značce Pohoda Records, jíž mnozí spojují hlavně s HC, bylo by pěchováním slona do trabantí garáže snažit se skupinu opásat "tuho-jaderným" řetízkem. Nemají totiž společného s klasikou žánru, tedy masivními rytmickými tempy a ještě intenzivnějším kraválem, skoro nic. To leda, že bychom je rentgenovali zmutovaným HC, o němž je referováno v "teenage" magazínech a pod nějž se skryje vše, co pulzuje byť jen minimálně ostřejší kytarou. K takové domněnce navede už úvodní "Hachuring", v níž se Illegal Illusion hlásí k možná doomovým kořenům, možná ale také grungeovým. Inu, hned první skladba vyvěsí otazník nad "složitostí" moravské party.

Dalo by se říci, že Illegal Illusion jsou osvícenými umělci v aktuálním slova smyslu. Nepodléhají žádným klišé, ale přesto autenticky osloví milovníky toho nejmodernějšího metalu. V "Grapefruit State" totiž na pozadí melodického postgrunge zpívá trumpeta Stanislava Blahety, v "To All Whom It May Concern" zase Michala Sobotky. Zvukově je "Day Counting Night Counting" nepochybně jednou z nejzajímavějších desek, které se mi letos dostaly do rukou. Jednou jsou Illegal Illusion za sklepní prznitele čistého kytarového riffu ("Bikebiografitti"), jinde na dálku válčí s jazzovostí Dana Bárty ("Sultana / Off"), ale také připomenou, že španělka byla sestrojena, aby sloužila decentní popové linii ("Placeboberry"). Přestože ve většině z jedenácti písní se kapela hlásí k tvrdě-rockové scéně, záměrně se s žádnou konkrétní odnoží jejího kmene intimně nezaplétá.

Jiří Bialik svým vokálním projevem asi nejvíce upomíná jiného výtečného moravského pěvce, DeSeda z Dark Gamballe. Podobně jako on dokáže pracovat s většinou myslitelných poloh (krom operního tenoru), které roubuje z jedné strany na básnické anglické texty, z druhé na propracované - slovy Petra Korála - spíše emocoreové konstrukce. Jak shrnout přednosti "Day Counting Night Counting"? Asi protikladností, která je nejpříznačnějším jevem desky. Hudba je to sice srozumitelná, ale zároveň výsostně propletená. Melodie pohladí, přesto nezanechávají prospěchářský zápach. Zvuk uhrane vyrovnaností, čistotou, zkušeností a současně drsným výrazem z garážového retra. Stylově jsou I.I. jen stěží zařaditelní, nejlepší bude kolonka hard'n'heavy. A dalo by se pokračovat, říkat, že slyšet jsou dozvuky Nirvany, Smashing Pumpkins, Stone Temple Pilosts, Deftones, doom metalu a bůhví čeho ještě. Není třeba, stačí už jen napsat: TOHLE STOJÍ ZA POZORNOST!